1. Nemůžu přece skončit, když se mi tak skvěle daří
Destiny 2
Ať už bludy pronásledovaný hráč válcuje umělou inteligenci, nebo anonymní lidský plevel, kterému příroda nenadělila tolik talentu jako jemu samotnému, onen opojný pocit nepřemožitelnosti dělá dobrovolné opuštění stupňů vítězů téměř nemožným. Navíc pokud tento slastný pocit do hráčova mozku pumpuje například online střílečka, pak stačí pouhých pár dnů herní abstinence a z mistra je najednou potrava pro vesnické klany zaostalých výrostků se škodolibou vášní pro „teabagging“. Neboť jak bylo již mnohokrát dokázáno v neodborných disputacích u piva, zautomatizovanou motoriku a koordinaci spolehlivě vytlačí požadavky běžného života.
2. Nemůžu přece skončit, když mi to teď vůbec nejde
Dark Souls
Zcela opačný problém je sice o něco méně častý, o to však bývá jeho vypuknutí zákeřnější. Pokud se hráči nedaří, zpravidla to bývá způsobeno nepřízní osudu, konstelací hvězd, špatně nastavených pravidel hry nebo prostě toho, že „ta blbá hra cheatuje.“ V takových případech existuje jistá naděje, že si inteligencí obdařený primát zachová duchapřítomnost a svá muka ukončí stiskem jediného tlačítka. Jenže lidský mozek je v zajetí ďábelské chemie a zvrácená zlomyslnost hráčského ega nedovolí jeho majiteli odplazit se z bitvy se staženým ocasem. Nejzákeřnější na celém procesu je samozřejmě to, že v momentě, kdy nebožák konečně zakusí opojný pocit vítězství, nastává případ z bodu 1.
3. Do další úrovně už jenom nakouknu
Diablo 2
Ó, jak dobře znají tento pocit všichni ti chudáci, kteří kdy zakusili onu čertovinu s výmluvným názvem Diablo. Pouze ti nejsilnější z asketiků, šamanů a witch doctorů se (údajně) dokázali odtrhnout od hraní i poté, co v neprozkoumaném podlaží učinili pár nesmělých kroků. Bohužel zákeřná přitažlivost všeho nepoznaného a nevyzkoušeného se neomezuje jen na klikací orgie tohoto typu. Hry tohle umí velice dobře. Všechny slasti a strasti reálného světa jdou stranou v okamžiku, kdy se závislák s rozšířenými zornicemi poprvé kochá pohledem na novou nestvůru, dovednost, zbraň či kosmetický suspenzor pořízený za symbolickou mikrotransakci. Nechat vyzkoušení na příště? Nenechte se vysmát.
4. Už jsem jen kousek od...
Assassin´s Creed Odyssey
Další mimořádně podlý řetězec myšlenek se dostaví, když se hráč neprozřetelně zadívá na ukazatel zkušeností, který se povážlivě blíží k naplnění. Prakticky stejná situace nastává i v případech, pokud mu zbývá v regionu dokončit poslední hrstku úkolů. Odcházet od jakéhokoliv byť jen trochu zábavného procesu, jehož ukončení je zdánlivě na spadnutí, se pudy ovládaným smrtelníkům totiž nikdy moc nechce. Místo dlouho odepíraného spánku se tak už už nakročená končetina rezolutně stahuje zpět a močovému měchýři se za jeho blíže nespecifikovatelné protesty udělí ředitelská důtka.
5. Jsem přece na konci, to už dám
Potenciál
Dohrání hry je zpravidla doprovázeno pocitem příjemného zadostiučinění, a není tedy divu, že patří z psychologického hlediska k nejkritičtějším momentům celého procesu. Jakmile zkušený hráč zavětří ve vzduchu blížící se finále, přilepí se jeho zadnice do židle, pohovky nebo gamingového nočníku se spolehlivostí těch nejlepších lepidel značky Herkules. Nezřídka se stává, že se hráčský instinkt ukáže být zcela mimo mísu. Mnohé hry totiž dokážou v tomto ohledu klamat s přesvědčivostí, kterou by jim mnozí politici mohli závidět. Druhým úskalím jsou epicky dlouhé bitvy s ještě epičtějšími animacemi a vůbec těmi nejepičtějšími závěrečnými titulky. Ty každý správný fanoušek dokoukat jistojistě musí, neboť propásnutí třísekundové potitulkové scény by si do smrti neodpustil.
6. Jen dostavím ten baráček
Pharaoh
Světové zdravotnické instituce se shodují na tom, že budovatelské strategie byly a jsou novodobým morem, jehož nebezpečnost je přímo úměrná rozměrům virtuálního staveniště. Kdo hrál hry jako Caesar, Pharaoh, Cities nebo Sim City, velmi dobře ví, jak taková menší seance s kávičkou dopadá. Ono ne nadarmo moudří starci tvrdí, že ani Řím nebyl postaven za den, natož taková moderní metropole s dokonale naplánovanou infrastrukturou. Vždyť nejeden nebožák zachvácený budovatelskou horečkou vítal v brzkých ranních hodinách svoji drahou polovičku osudnými slovy: „Miláčku, postavil jsem pyramidu.“
7. Jdu jen na jedno
Pivo
Odborný výklad nelze zakončit jinak než vpravdě interdisciplinární klasikou známou z českých luhů a hájů. Ať už je „tím jedním“ zápas ve Fifě, kolo v Overwatchi, starcraftová bitva nebo zaklínačský quest, každý běžný občan je moc dobře obeznámen s tím, jak taková slavná předsevzetí obvykle dopadají.
Jistě se tedy ptáte: Je možné s podvratným lákáním virtuální zábavy vůbec nějak bojovat? Co bývá nejefektivnější léčebnou metodou na všechny zmíněné symptomy? Uhodli jste, odpověď naleznete jako vždy v Bibli: Milujte se a množte se a budete mít po srandě. Amen.
