Pamatuji si, jak jsem ještě na střední škole nebyl schopný pořádně hrát Aliens versus Predator z pohledu mariňáka, jednoduše na mě hra byla příliš děsivá.
Když vám hra dá zbraň a spoustu nábojů, opravdový strach se nedostaví.
Z pomalu se zrychlujícího pípání detektoru pohybu se mi vždy rozklepaly ruce a když na mě ze stínů vyskočil facehugger, vytahoval jsem napájecí kabel z elektriky, abych se na přisátého parazita nemusel už ani podívat.
O nějakých pětadvacet let a bezpočet dohraných i odkoukaných hororů později jsem se ovšem přistihl, že při hraní extrémně brutálního Callisto Protocolu jen znuděně okusuji párátko a jediné, čeho se opravdu bojím, je příliš krátký termín embarga na recenzi.
Od druhého Outlastu mě u počítače dokáže polekat máloco, na projekci filmů Festivalu otrlého diváka jsem usnul. Když je to „jen jako,“ člověk časem otupí a zvykne si. Nejvíce jsem si ten posun uvědomil při hraní remaku Dead Space: zatímco tenkrát jsem se téměř po každém uložení hry musel jít na chvíli uklidnit, teď jsem s přehledem masakroval zmutované příšeráky jako v klasické střílečce. A to je dnes grafika na úplně jiné úrovni.
Tak nějak už jsem se smířil s tím, že jsem moc cynický a svoji nezbytnou dávku bezpečného strachu (ne, v reálu se opravdu za statečného nepovažuji) budu muset hledat už jen v obskurních vodách nezávislé produkce… jenže pak jsem si půjčil PS VR 2.
Launchový Horizon Call of the Mountain mi sice v prvních minutách vyrazil dech, jenže po pár hodinách už si na hezkou grafiku člověk tak nějak zvykne a zůstane jen stereotypní hratelnost, která předchozím „velikým“ dílům značky nesahá ani po kotníky. S chutí jsem si znovu proběhl roztomilý Moss (viz recenze), opravdu mě však dokázal odpálit až Resident Evil: Village.
Horizon Call of the Mountain je sice fajn, jeho poklidné tempo vám však dá spoustu času všímat si nedostatků.
Ta hra přitom sama o sobě až tak děsivá není (viz naše recenze), hlavní hrdina má totiž k dispozici zbraň a spoustu nábojů. Takže se sice občas leknete nebo znechuceně odvrátíte oči od násilné scény (však vy víte, kterou mám na mysli), ale většinou problémů se dá prostě prostřílet. Verze pro virtuální realitu toho oproti „palačinkovému“ originálu nic extra navíc nenabízí, je však pro ni mnohem snadnější vás absolutně pohltit.
Kvůli tomu, že jste po nasazení helmy zcela odstřiženi od okolního světa, ztratíte odstup, a tak jsem se brzy začal nervózně otáčet po každém šustnutí, které se kde ozvalo. Zatímco u takového Horizonu vás pocit bezpečí brzo ukolébá a máte čas všímat si technických i designových nedostatků, tady vás možnost „vybafnutí“ neustále udržuje v neklidu.
Až ve virtuální realitě se z Resident Evil Village stává opravdový horor.
Možná to má něco společného s tím, jak funguje lidský mozek v případě ohrožení, možná jde jen o můj osobní problém, ale výsledkem je jeden z nejintenzivnějších zážitků, jaké jsem poslední dobou u nějaké hry zažil. A vlastně ne jen tady… z doby PS VR1 nevzpomínám na vysokorozpočtového Robinsona od technologických mágů z Cryteku ani na skvěle hodnoceného Astro Bot Rescue Mission, ale na béčkovou hororovou „chodičku“ Here They Lie. Sice už nevím, o čem její příběh vlastně byl, ale dodnes si vybavuji pocity, kdy jsem se plížil potemnělým tunelem a v okrajích parsku blikající baterky jen tušil kradmé pohyby nepřátel. Přitom jde o klasické herní klišé, které nabízí každá druhá akce z vlastního pohledu.
The Inpatient byl od pohledu laciný a plný klišé, díky virtuální realitě si ho však pamatuji i po letech.
O to víc mě mrzí, jak děsně málo hororových her si ve virtuální realitě můžu vyzkoušet. Ano, je tu Dark Pictures: Switchblade, jenže to je „jen“ kolejnicová střílečka ve strašidelných kulisách, se sofistikovaným terorem původní tetralogie (viz naše recenze posledního dílu Devil In Me) nemá bohužel nic společného. Resident Evil 7 navzdory nedávnému „next-gen“ patchi na PS VR2 z nějakého záhadného důvodu nejde, chystané hororové hity Outlast Trials a Amnesia Bunker bohužel podporu virtuální reality neplánují.
Ano, uvědomuji si, že většina lidí touží spíše po odpočinkových zážitcích, horory jsou však jedním z mála klasických žánrů, kde virtuální realita skutečně nabízí nějakou přidanou hodnotu. Z klasických stříleček se lidem dělá špatně, na AAA pecku typu Half-Life: Alyx je potřeba obrovský budget, Gran Turismo 7 je sice super, volant s pedály a závodní sedačka mně nabídly více než virtuální helma s gamepadem. A porno na PS VR 2 bohužel nejde.
Zvedne někdo hozenou rukavici, nebo bude z PS VR opět jen „rodinná zábava“ pro všechny, a vlastně pro nikoho?
