RECENZE: Dead Space je víc akční řežba než horor, ale kdo by si stěžoval?

Kompletní remake hry Dead Space působí přesně tak dobře, jak na něj ještě po patnácti letech od vydání vzpomínáme. Krásná grafika a spousta dílčích vylepšení dělají z této hororové střílečky v podstatě moderní hru.

O Dead Space se často mluví jako o hororu, ale nenechte se zmýlit, je spíše čistokrevnou střílečkou. Ano, nepřátelé jsou pořádně nechutní a krví se tu nešetří, na druhou stranu po většinu času máte k dispozici dostatek nábojů k tomu, abyste si nimi mohli s přehledem poradit. Putování mutanty prolezlou vesmírnou lodí Ishimura připomíná více druhý díl Vetřelce než ten první, spíše Dooma 3 než System Shock. Na tom, ale není vůbec nic špatného, ba naopak.

Všechna vylepšení v remaku působí tak přirozeně, že si je možná ani neuvědomíte.

Dead Space je remakem 15 let staré stejnojmenné hry od dnes už neexistujícího studia Visceral Games (viz naše dobová recenze). Přiznám se, že už mě věčné remaky přestávají bavit, a beru je spíše jako příležitost dohnat hry, ke kterým jsem se tehdy nedostal, než že bych toužil po připomínat si dávno uběhnuté mládí. Proč, když vychází tolik nových her? U Dead Space jsem udělal výjimku, potřeboval jsem si totiž spravit chuť po nepříliš povedeném žánrovém klonu Callisto Protocol od původního autora Glena Schoffielda (viz naše recenze). A ověřit si, jestli vůbec putování vesmírnými koridory a likvidace nechutných příšerek může v dnešní době next-gen hity zmlsané hráče vůbec ještě bavit. Odpověď je jednoduchá – může. Alespoň když se to takto umí. Dead Space je prakticky dokonalá žánrovka, kde nic nechybí a nic nepřebývá.

V roli strojního technika Isaaca Clarka letíte navštívit vesmírný koráb Ishimura, na kterém pracuje vaše žena Nicole. Jenže už při příletu do doků naznačuje, že s obřím plavidlem něco není v pořádku a netrvá dlouho a ocitáte se opuštění v kovově chladných koridorech zabydlených zmutovanými mrtvolami bývalé posádky. Za prvním rohem vám zabijí kamaráda, za druhým naleznete plazmový řezák a už se jede z kopce.

Nábojů je většinou dost, plížit se zde nedá, takže hra je spíše střílečkou než hororem.

Hrstka přeživších kolegů vás přes vysílačku posílá z jednoho konce lodi na druhý, což znamená procházení špatně osvětlenými chodbami, hledání nábojů, deníkových záznamů nenásilně rozšiřující „lore“ a především peněz a součástek, za které si vylepšujete vybavení. U toho řešíte zajímavé prostorové hádanky a samozřejmě i bojujete s nepřáteli, kteří se vyskytují převážně v menších skupinkách a jsou poměrně pomalí, o to více toho vydrží. Na žádné plížení ve stínech se tu nehraje, jakmile vás jeden zmerčí, okamžitě se k vám všichni sesypou.

Není tu žádná možnost úskoku nebo vykrytí, takže většina soubojů vypadá tak, že pozadu ustupujete a pumpujete zásobník za zásobníkem do přicházejících příšer. Ideální je, když se vám podaří ustřelit jim nějakou tu končetinu, což jednak vypadá morbidně efektně, jednak je to ještě více zpomalí.

Zbraní je přesně tak akorát, a všechny jsou poměrně nápadité. Už úvodní řezák umožňuje střílet náboje horizontálně nebo vertikálně, podle toho, jestli chcete nepřátelům zrovna ustřelit nohy nebo pařáty. Vrhač disků zase může sloužit jako improvizovaná motorová pila, případně se jeho projektily po vystřelení odrážejí stěn. Trochu taktiky do soubojů vnáší generátor stázového pole, s nimž můžete nepřátele dočasně „zmrazit“ na místě, případně po nich vrhat předměty z okolí (například odstřelená klepeta nebo výbušné barely). A to je asi tak vše…

Samozřejmě nechybí scény v nulové gravitaci a vakuu.

Co ze hry dělá skutečně nadstandardní zážitek, jsou skvěle navržené levely. Uspořádání místností lodi Ishimura dává smysl i z ryze funkčního hlediska, navštívíte strojovnu, hydroponii, kanceláře, podíváte se i do vesmíru na povrch lodi.

Jak se rozšiřuje arsenál vašich dovedností, budete se moci vracet do dříve navštívených míst, kde se vám otevírají nové cesty. Zajímavým způsobem se rozvijí i zápletka, která byla tehdy podpořena i animovaným filmem a knihou, bez jejich znalosti se ovšem obejdete. Nic, co bychom už několikrát neviděli, ale příběh je pěkně podán a nabízí detailně prokreslené charaktery.

Přiznám se, že už je to nějaký ten pátek, co jsem originál dohrál a tak jsem si většinu novinek v remaku musel vygooglovat. Což je tedy za mě samo o sobě skvělou zprávou, protože to dokládá, s jakým citem byly do hry implementovány. Tak za prvé, hlavní hrdina má nový obličej a konečně mluví. Zatímco to první vám může být úplně buřt, protože po 99% času má na hlavě netransparentní helmu, to druhé podstatným způsobem vylepšuje identifikaci s hrdinou.

Dále tu máme značně překopanou strukturu kampaně, která vám umožní vracet se i do již dříve navštívených levelů a vyzobávat opomenutý obsah. Jen pozor, díky generátoru nahodilých událostí nejsou ani vyčištěné chodby úplně bezpečné. Přibyly i nepovinné úkoly, nové lokace a alternativní konec (který se vám zobrazí po dohrání režimu New Game +). Jo a z postavy kopilota Johnstona je teď kopilotka Johnstonová.

Největší změnou je ale samozřejmě grafika, která vypadá adekvátně dnešní době. Důležitá pro atmosféru je především hra světla a stínu, obzvláště pokud máte silný hardware schopný utáhnout technologii ray tracingu. Na PS5 jsem dal přednost šedesáti snímkům v Permformence režimu a i tak to vypadalo moc pěkně, na druhou stranu je nutné přiznat, že loňský Callisto Protocol v tomto ohledu byl o dost působivější.

Dead Space je tím typem hry, které už se dnes bohužel moc nedělají. Nechce dělat nic jiného než hráče pobavit zábavnou akcí v hororových kulisách a v tomto ohledu funguje na výbornou. Ke konci své cca patnáctihodinové kampaně už je všechno to prolézání kovovými chodbami poněkud stereotypní, samotný závěr ale vše vylepšuje a nechává na jazyku příjemnou pachuť dobře odvedené práce. I když jde jen o remake, působí jak moderní hra a tak ji můžeme doporučit jak pamětníkům tak i úplným nováčkům.