Expozice Nintenda, jak již bylo v některém z předchozích článků zmíněno, byla letos roztříštěna mezi tři platformy, přičemž byla patrná snaha propagovat zejména nové Nintendo DS, a tak se na stánku Nintenda pro GameCube objevovalo jen to nejlepší, co se na příští rok chystá, společně klasicky s tím potenciálně nejprodávanějším. Nechyběly tedy licencované trháky typu Harry Potter ani již časem prověřené značky jako je Medal of Honor, konkrétně pak nejnovější díl European Assault.
Maximálně našlápnutý lineup her pro následující rok ovšem letos předvedlo samotné Nintendo. Sedmý díl Mario Party působil ještě docela fádně, jelikož je stále v zásadě stále o tom samém jako předchozích šest dílů a podobné je to i v případě Donkey Konga 2. Dále ale Nintendo demonstrovalo, že se v budoucnu hodlá ještě více věnovat hrám s jejich známými postavičkami, které se vrhají do víru nějakého sportovního odvětví. Vedle golfu a tenisu se tak v dohledné době dočkáme i sportu, který našince může potěšit pravděpodobně nejvíc. Super Mario Strikers je hra, která se podobně jako ostatní „Mariovy sporty“ staví k danému sportovnímu tématu po svém, tentokráte ale bude mít s reálným sportem společného poněkud méně, než jsme zvyklí. Hra je v prvé řadě hodně arkádová a pohybem postaviček na hřišti, tempem hry a neustálým přeléváním „nahoru dolů“ evokuje svého času vynikající Virtua Striker od Segy. I přesto si ale hra stále
uchovává typický „veselý nintenďácký výraz“, který je dán jak všemožnými rozjařenými zvuky postaviček, tak samozřejmě i naprosto ortodoxním Nintendo vzezřením. Poněkud matoucím elementem však může být skutečnost, že v jednom týmu hrají různé postavičky, což je sice ve fotbale docela obvyklé, ale pokud máte v jednom týmu Maria, princeznu Peach, houbičku a tohle všechno ještě ze zálohy podporuje defenzivní štít Donkey Kong, přičemž podobně nesourodá sestavička hraje i proti vám, je to do značné míry nepřehledné. Vzhledem k tomu, že třeba Mario nesundá svou čepici snad ani kdyby mu do ní stříleli z kanónu a ostatní postavičky jsou na tom podobně, pozbývá potenciální unifikace pomocí stejných dresů valnějšího smyslu, nicméně známe Nintendo již natolik, že věříme, že mají hru dostatečně otestovanou, a tak to ve výsledku nebude činit větších problémů.
Na opačném pólu popularity v našich končinách stojí baseball, takže na Mario Baseball se u nás asi fronty stát nebudou a to i přesto, že tato hra je v mnoha ohledech relativně kvalitnější nežli Mariovo čutání. Baseball totiž autorům opět umožňuje vytvořit hru, která sice bude vypadat velmi rozveseleně, ale v jádru se bude jednat o poměrně věrné zpracování reálného sportu, podobně jako v golfu. Bez znalosti alespoň základních baseballových pravidel ale samozřejmě její koupě
pozbývá smyslu. A když už jsme u toho baseballu, nesmíme zapomenout i na „opravdickou“ baseballovou hru, která se chystá exkluzivně pro GameCube. Bude se jmenovat Nintendo Peanant Baseball.
Z dalších her zaujalo svou příjemnou grafikou další pokračování RPG série Fire Emblem s podtitulem Path of Radiance a poměrně slušně se tvářící FPS Gheist, které v mnoha směrech připomínalo legendární Metroid Prime. Velmi hodně si ale Nintendo slibuje od vojenské akce Batalion Wars. I když se jedná o hutnou vojenskou akci, asi vzhledem k platformě, na niž je tato hra chystaná, nepřekvapí špetka toho globálního komixového ladění, nicméně chvilka hraní nás přesvědčila, že tato hra bude skutečně stát za to. Po obrazovce se pohybuje velké množství vojáčků, přičemž vy coby hlavní hrdina máte plné ruce a nohy práce s tím, abyste si v bitevní vřavě dokázali uchránit vlastní krk a navíc ještě i splnit nějaký ten úkol. Hra se vyznačuje velmi akčním spádem, ovšem pro taktiku je zde stále dost prostoru. Nebyla by to ale správná vojenská akce dnešních dní, kdyby se v ní nedaly používat nejrůznější dopravní prostředky, stejně jako slušná řádka zbraní. K dobrému dojmu ze hry přispívá samozřejmě i velmi hezká a dost detailní grafika, která i přes své komixovější ladění dokáže vcelku slušně vytvořit dojem bitevního pole, i když samozřejmě ne úplně realistického.
Co se nám ale v GameCube sekci líbilo jednoznačně nejvíc, byla hra Odama. Jedná se totiž o strategii, které jsou na konzolích velmi vzácným jevem. Důvodem je z velké části skutečnost, že ovládání gamepadem, není pro tento typ her příliš vhodné. Proto na to šli tvůrci Odamy od lesa a vytvořili speciální systém ovládání, kdy celou hru z velké části ovládáte hlasem. K ovladačům na výstavišti byl připevněn speciální mikrofon, do něhož jste hulákali jednotlivé příkazy pro hordy vašich jednotek, které podle vašich pokynů útočily, stahovaly se a prováděly další věci, které se ve strategiích obvykle dělají. V hluku výstaviště sice hra občas měla problémy s detekováním příkazů, jichž je k dispozici vcelku slušná řádka, ale bylo evidentní, že pokud bude tato netradiční ovládací metoda zpracována zodpovědně, půjde jistě o velmi přitažlivý titul. A to samozřejmě nejen proto, že hra dost dobře vypadá a dá se z tohoto pohledu srovnat s kdejakou dnešní realtime strategií pro PC, včetně opravdu slušných počtů jednotek na obrazovce.
