Donkey Kong: Jungle Beat

Stejně jako firma Sony podporuje seč může svou periferii EyeToy, Nintendo podporuje své bubny. Po dvou dílech rytmické akce tu tak dnes máme pokus o plošinovku.

Donkey Kong: Jungle Beat Za dávných časů, kdy se v české kotlině slovo „videohry“ vztahovalo na potemnělé maringotky plné automatů na dvoukoruny, existovalo jen málo herních postav, které by se mladším návštěvníkům různých poutí vryly do paměti. Jednou z nich ale byl Donkey Kong, ačkoliv většina hráčů ho zřejmě znala jako „tu opici se sudy“. Každopádně se jednalo o jednu z nejslavnějších coin-up hru všech dob.

Ani nepřemýšlejte o tom, že byste tuhle hru hráli obyčejným gamepadem.

Během více než dvou dekád však Donkey Kong nežil jen z pomalu vadnoucí slávy, naopak se měl čile k světu. Série jako Donkey Kong Country (existuje i v podobě čtyřicetidílného televizního seriálu), aktuální hudební Donkey Konga a mnoho dalších, obvykle jednorázových her udržovaly povědomí o této postavě stále v myslích hráčů po celém světě. Nejnovějším přírůstkem do rodiny je Donkey Kong: Donkey Kong: Jungle Beat Jungle Beat, u nějž autoři z tokijské vývojářské pobočky Nintenda (firemní ředitelství je v Kyotu) již od začátku slibovali něco velmi speciálního – ovladač v podobě dvou bongo bubnů.

Důkladné seznámení s tímto neobvyklým ovladačem bude to první, co vás u Donkey Konga potká. Plastová dvojčata vypadají vcelku věrně, nejsou těžká, bohužel nejdou udržet v autentické pozici mezi stehny, protože jsou příliš široká. Mají bytelnou konstrukci a úderové plochy (přesněji senzory pod nimi) snesou i hodně intenzivní povely (čti „pořádné rány“). K tomuto exotickému ovladači lze tedy ve finále říci, že jako takový se povedl, jak se s ním ale hraje?


Co nevybušíš, to nemáš
Jedním slovem skvěle. Ani nepřemýšlejte o tom, že byste tuhle hru hráli obyčejným gamepadem. S ním by byl zážitek zhruba podobný, jako kdybyste šli na koncert s traktoristickými sluchátky typu Otík. Je patrné, že hra je šitá na míru ovladači a naopak, jeden druhému proto výtečně rozumí. Úderem na jeden buben rozhýbete opičáka příslušným směrem, přičemž čím rychleji Donkey Kong: Jungle Beat bušíte, tím rychleji opičák běží. Pro změnu směru pohybu se pochopitelně tluče do opačného bubnu, nicméně stojí to určité úsilí. Nemělo by to být překvapením - když v reálném životě výrazně měníte směr rychlého běhu, také to chvíli trvá a stojí to hodně síly. Malý detail řeklo by se, ale dělá dost. Nakonec je tu tleskání, kterým díky zvukovému senzoru na ovladači přimějete Donkeyho sbírat banány, omračovat nepřátele a další různé činnosti v závislosti na situaci. Tleskání není povinné, zvukové čidlo můžete například „laskat“ vykřikováním nebo foukáním :-).

Přirovnal bych to k shluku akčních scén jménem XXX.

Možná si říkáte, že možností, které ovládání nabízí, není moc. Ujišťuji vás ale, že jich je akorát. Díky velmi povedené grafice, o které si povíme později, je hra velmi dynamická, na obrazovce se stále něco děje, kamera všelijak rotuje nebo zoomuje, čímž zdůrazňuje podstatné momenty. Všechny údery do bubnů jsou navíc podpořeny příslušnými zvuky, takže se nedivte, když po Donkey Kong: Jungle Beat pár minutách zjistíte, že si při hraní rytmicky pokyvujete hlavou. Přitom Donkey Kong rozhodně není hudební hra, ale „jen“ skákačka v exotickém balení.

Každý level se pak nese ve znamení určitého ovoce – od banánů, přes pomeranče k vodním melounům. Donkey Kongovou pohonnou hmotou jsou ale banány. Jejich sbíráním si zajišťujete beaty/údery, které slouží jako energie. Tu si díky bohaté úrodě můžete doplňovat prakticky neustále, a to ve všech úrovních, které tím obvykle neznamenají velkou překážku. Na jejich konci, tedy při souboji s bossem, se ale přesně podle hesla „kdo šetří, má za tři“ hodí každý banán.


Donkey Kong vs. King Kong

Donkey Kong patří k zásadním postavám společnosti Nintendo. V roce 1981 ho přivedl na svět, tak jako mnohé jiné herní postavičky, Shigeru Miyamoto a „zaklel“ jej do podoby jednoho z nejprodávanějších automatů 80. let. Když ale Nintendo, tehdy neznámá japonská společnost, začala pronikat na americký trh (a 60 tisíc automatů byla pořádná penetrace :-)), ozvali se právní zástupci filmového studia Universal, že jejich Donkey Kong neprávem zasahuje do jejich práv na King Konga a že na základě toho požadují zničení všech her na skladě a převedení všech zisků z dosavadního prodeje na účty společnosti Universal. Nintendo požádalo o odklad, během kterého zjistilo překvapující skutečnost, že studio práva na King Konga nevlastní, neboť ten byl považován za veřejně použitelnou doménu. Nintendo tedy odmítlo mimosoudní urovnání a v následné soudní při uspělo, neboť Universal nebyl schopen dokázat, že z jeho pohledu dotčená práva opravdu vlastní. Jako perličku lze dodat fakt, že původní protivník zlé opice z těchto her, bezejmenný Jumpman, později dostal jméno Mario a vydal se na vlastní, neméně úspěšnou cestu za slávou.

Džungle jako ze škatulky
Donkey Kong: Jungle Beat Vizuálně se autoři předvedli. Mnoho animovaných drobnůstek, pochopitelně velmi barevné prostředí, prostě obrázky jak od Disneye. Podstatné ale je, že propracovanou grafiku doplňuje i velmi účinná práce kamery, která se intuitivně oddaluje nebo přibližuje v závislosti na situaci. Dopadnete-li tak za krk nějakému nebohému nepříteli, abyste mu uštědřili finální úder, vidíte vše pěkně v detailu. Když naopak pelášíte před lavinou na hřbetě pštrosa (šťastní vlastníci zeměpisných či biologických znalostí nechť neřeší), máte přehled o velkém kusu cesty před vámi. Zamrzí ovšem krátké levely, které v kombinaci s velkým spádem veškerého dění a ovládáním dodávají hře na klipovitosti (však také výraz hlavního hrdiny, který jakoby říkal „za minutku bude všechno OK“, silně připomíná Eddie Murphyho). Přirovnal bych to k shluku akčních scén jménem XXX (pro další příklady
Klady a zápory

Plus Neobvyklý ale funkční ovladač
Plus Spád, dynamika
Plus Grafika

Mínus Pro někoho možná fyzicky náročné

nemusíme chodit daleko). Tomu sice někdo může říkat film, ale není to nic víc než hezké pokoukání na dvouhodinový videoklip, který se snaží o příběh. Na druhou stranu usilovné hraní dokáže docela unavit svaly na rukou a dlaně si každé tlesknutí také pamatují, takže je možné, že to rozsekání hry na malé útvary je úmyslem. Existuje ale přece pauzovací tlačítko ne? Takže máte rádi skákačky a lákají vás nové postupy? Pak si nejspíše na Jungle Beat smlsnete. Pokud na jednu z předchozích odpovědí odpovíte „ne“, raději se rozmyslete.

Donkey Kong: Jungle Beat
Výrobce/Vydavatel Nintendo/Nintendo
Platforma GameCube
Multiplayer: ne
Vibrace/Analog: ano/ano
Paměťová karta: ano, 3 bloky
Verdikt: Docela dost fajn záležitost, ale asi ne zas až tak úplně pro každého.
Hodnocení: 75% (info)