CD-Man - vykousnuté kolečko v akci

  • 3
Legendární vykousnuté kolečko jménem Pac Man se dočkalo mnoha kopií – jak komerčních, tak v poslední době především freewarových. A tak jsme se rozhodli věnovat jí čestné místo v naší klasice.

CD-MAN
Výrobce: Creative Dimensions
Vydavatel: Creative Dimensions
Rok vydání: 1992
Systém: PC/MS-DOS
CD-Man Máme-li hovořit o hře CD-Man, těžko se vyhneme zároveň popisu hry Pac Man. Pobíhání po bludišti s vykouslým kolečkem a sbírání barevných puntíků si zajistilo výsadní postavení mezi počítačovými hrami a patří do zlatého fondu počítačových her. Asi nemá význam popisovat herní principy (jejich znalost se dá považovat za elementární pařanskou gramotnost), pozastavit se ale můžeme nad poněkud nezvyklým názvem hlavního hrdiny. Mnohem logičtější by bylo jméno Puck Man, které ostatně tvůrci původně zamýšleli kulovité postavičce dát. Pak ovšem nějaká chytrá hlavička nakreslila logo hry na papír a uvědomila si jednu vtipnou skutečnost: stačí umazat část bříška prvního písmene a z nevinného Puck Mana se stane oplzlý Fuck Man. Co s tím? Upravíme původní jméno, aby si z nás hráči nedělali šoufky, rozhodli se autoři – a tak se zrodil Pac Man (podobně zajímavá je i story, kterak se z Monkey Kinga – tedy opičího krále – stal Donkey Kong (to zavádí k trochu jinému živočišnému druhu :o), ale to si řekneme zase někdy příště)… ̈ CD-Man

Název CD-Man zní také poměrně logicky, obzvláště uvědomíme-li si, že kompaktní disky skutečně mají kruhovitý tvar a díra uprostřed se s trochou představivostí dá chápat jako osamocený zrakový orgán. Zvláštní je ale, že takové jméno dali Creative Dimensions svému hrdinovi už v roce 1992, a to přesto, že dnes nejběžnější médium takřka v ničem nepřipomíná – je žlutý, kulovitý, s vykousnutým úsměvem a roztomile mrkajícím očičkem. V pozdějších verzích se setkáme ještě s druhým hrdinou, kterým je neméně roztomilý (byť opět naprosto neidentifikovatelný co se živočišného druhu týče) bílý Snoofer.

Že se švédští autoři Atilla Biro a Anders Moree nechali původním Pac Manem inspirovat opravdu hodně, to z úvodního menu těžko poznáte. Nabídne vám totiž řadu poměrně sofistikovaně vyhlížejících voleb – různé nastavení rychlosti, obtížnosti, definice ovládacích kláves, výběr mezi hrou jednoho a dvou hráčů a spoustu dalších. Jakmile si ale hru upravíte k obrazu svému a stisknete Enter na položce Start, CD-Man velká podobnost vám neujde. Opět nazíráte pohledem z ptačí perspektivy na dvojrozměrné bludiště, ve kterém jsou rovnoměrně nasázeny žluté puntíky, které musíte všechny vyžrat. Přitom je ale třeba vyhnout se nepřátelům, kteří postupně vyjíždějí z ohrady uprostřed obrazovky. Problém je v tom, že jsou rychlejší a leckdy ani obratné manévrování nepomůže. Pak už zbývá jen dojet včas k záchrannému červenému puntíku, po jehož sežrání se role obrátí a po určitou dobu honíte a konzumujete potvory zase vy. Čas od času můžete sebrat nějaký ten bonus v podobě lahodného ovoce a jedinou novinkou oproti původnímu Pac Manovi je přítomnost uzavřené brány, od které musíte nejprve sebrat klíč.

Zkrátka a dobře, nehorázná kopie původní klasiky, mohli byste si říci. Měli byste v podstatě pravdu, avšak CD-Man se i přesto stal jednou z nejhranějších her na počítačích třídy 286. Proč? Velkou roli v tom určitě hrála nepoměrně větší variabilita a roztomilost. Už první prostředí jakéhosi lesa je graficky nádherné (nesmějte se, musíte si uvědomit, že hovoříme o hře z roku 1992!), ale není ve hře osamocené. CD-Man Celkem se podíváte do pěti různých tématických prostředí – následuje moře s nezbytnými vraky a žraloky, vesmír s kosmonauty a mimozemšťany a ve verzi 2.0 ještě městské prostředí a roztomilé noční schéma.

Dalším důvodem je určitě vyšší obtížnost. Hra dala zabrat i zkušeným pařanům, kteří absolvovali desítky podobných her – nepřátelé byli citelně rychlejší a vysbírat s omezeným počtem životů všechny kuličky bylo už v prvních úrovních těžkou záležitostí. A pak tu pochopitelně byla hra dvou hráčů na jedné klávesnici – těžko říct, zda to byla úplná novinka (nehrál jsem zase tolik Pacman klonů, abych si troufl tvrdit, že to vím jistě), každopádně to byla obrovská zábava a inkriminované klávesy se ošoupávaly rychlostí ne nepodobnou rychlosti paprsku světla ve vakuu.

Zapomenout nesmíme ani na hudbu, kterou sice dnes už většina 3D zvukem a nádhernými orchestrálními melodiemi zhýčkaných hráčů neocení, ale tehdy skvěle zapracovala na zvýšení atmosféry hry.

CD-Man Podobně jako v případě minulé klasiky se začínám dostávat do tvůrčích úzkých, což je nejlepší čas pro to nasadit resumé, verdikt a doporučení, jak je tomu v posledním odstavci zvykem. Mohl bych, pravda, opět popsat trable se spolužáky ze základní školy, pirátskými (a žel také nefunkčními) disketami a šíření CD-Man-mánie na jednom vzdělávacím ústavu napříč ročníky, avšak vtipná kaše mi dnes nějak nejede a než bych vás trápil vzpomínkami senilního patnáctiletého pařana (už to samo je docela vtipný obrázek, což? :o), raději celý článek zakončím obligátním, ale o nic méně upřímným: CD-Man je sice klon úspěšného nápadu se vším všudy, ale díky své roztomilosti, hratelnosti a řadě dalších předností si vydobyl v rubrice Klasika své neodmyslitelné místo.

Pokud se chcete odrazit do lehce abandonware vod, můžete začít třeba na stránce věnované této hře na klasickém webu The Underdogs, něco zajímavých informací najdete i v záložce Moby Games. U nás si můžete prohlédnout několik screenshotů v dnes založené galerii.


Témata: Fond