Než skončil školu, přijel se sem podívat na přelomu let 1993 a 1994. Táta ho pozval, abych byl druhým hlasem rodiny a pomohl mu dokončit restituce.
„Byl jsem tu týden po Vánocích a fakt to byla krásná zima, ale připadalo mi to jako skok o třicet let zpátky. Tenkrát jsem mu odpověděl, že je tady sice hezky, ale ani mě nehne, abych tu žil. Dva tři měsíce potom jsem navrhl, jestli ještě můžu přijet, ale jen na dva roky, že bych jim pomohl. Pak jsem se chtěl vrátit do normálního života v Kanadě nebo USA,“ vzpomíná sedmačtyřicetiletý Joseph Michael Barton Dobenin, který ze dvou manželství má čtyři děti. V březnu to bude čtyřiadvacet let, co je v Česku.
Evropa je podle něj úplně jiná než Kanada nebo Spojené státy. „Je tu jiná kultura, památky, historie, styl života,“ míní Joseph Michael Barton Dobenin. Právě má za sebou návštěvu posilovny a hodně se směje.
Rod průmyslníkůPotomci textilních průmyslníků Bartoňů z Dobenína před pětadvaceti lety navázali v Novém Městě nad Metují na přetrženou tradici rodinného podnikání. Po čtyřech desítkách let se vrátili z emigrace v zámoří, dostali zpět novoměstský zámek, textilku v Náchodě i lesy. A i když textilní průmysl prošel značnou proměnou, daří se jim udržet továrnu a exportovat, dál opravují zámek. Už po čtyři sezony v něm přibývá návštěvníků i díky nově zpřístupněnému okruhu, stylovému ubytování v apartmánech a kulturním akcím. Jen na prohlídky loni přišlo 22,5 tisíce turistů. |
Co vás tady nejvíc přitahuje?
Když se dívám, co se děje ve Spojených státech, měl bych strach vychovávat tam děti. Kvalita života je v Evropě pro rodinu s dětmi lepší. Nemyslím tím sociální péči nebo zdravotnictví, ale běžné věci. Když můžu, vezmu dítě a jdeme na procházku, na kolo. Podnikáme s rodinou společné věci, což u svých kamarádů tam nevidím. Tady si je rodina mnohem bližší, i když jsou výjimky. Moje sestry jsou výbornými rodiči, ale je to těžké kvůli tamnímu stylu a rychlosti života. Když přijede švagr, nepotřebuju jít na hokejový zápas, ale jdeme se projít, v hospodě si dáme polévku. Jsou to drobnosti, ale ta kvalita života je něco, co mám hodně rád. Kdyby to tu neklapalo, zůstal bych v Evropě, i když třeba ve velkých městech hrozí teroristické činy. Možná jsem blázen, ale život je tu dobrý. O politice nemluvím, každá země má nějaký problém. Sice se tu našemu byznysu nedaří jako před válkou, ale vše funguje, investujeme do našeho majetku a mohli jsme tu znovuvybudovat náš život, i když to nebylo a není jednoduché. Proto se někdy táty ptám, proč to vlastně děláme, ale druhý den už je mi to jasné. Dokázali jsme se obklopit schopnými lidmi v klíčových funkcích na zámku, v textilce i lesích. Co my dáváme jim, oni nám vracejí.
Zámek jste ale opustil.
Nejen já, i rodiče. Život na zámku nabízí málo soukromí. Rodiče si upravili jednu hájovnu na víkendové sídlo, zvykli si na to ticho a odstěhovali se. Já jsem odešel po rozvodu. Postavil jsem dům v lese, kde mám soukromí a kde mobilní signál funguje, jak fouká vítr. Lidé se na mě obracejí večer jen v nutných případech, ostatní počká na ráno. Už v Kanadě jsem snil o bydlení ve srubu nebo chatě. Mám svůj klid, hned jsem v lese, ale v zimě je to náročné.
Do továrny to máte jen kousek...
Bydlím teď vlastně na půli cesty mezi Novým Městem a Náchodem, podél řeky bych dojel do továrny na kole za dvanáct minut. Ale jezdím autem, protože můj den začíná na novoměstském zámku s lidmi, kteří zajišťují každodenní chod, a pak teprve jedu do továrny v Bražci. Pokud jde o zámek, zastupuji rodinu, když jde o investice. Moje paní začíná řešit program zámku, protože pro to má jiný cit než já. Poslední půlrok této spolupráce byl opravdu úspěšný.
Joseph Michael Barton Dobenin Narodil se (1970) s dvěma sestrami v Kanadě v rodině Pat a Josefa Mariana Bartoně Dobenína (1942). Ten se dostal do emigrace s rodiči jako sedmiletý, když přišli o majetek po nástupu komunistů. Josef Marian léta pracoval pro American Airlines. Když se s ženou odstěhoval za prací do Dallasu, syn Joseph Michael zůstal v Kanadě kvůli hokeji, sportovní plány mu však překazila autonehoda a vystudoval management. Roku 1994 se natrvalo přestěhoval za rodiči, aby pomohl spravovat restituovaný majetek v Novém Městě nad Metují a Náchodě. Vede firmu Bartoň - textil, a.s. a stará se o lesy. |
Radíte se o důležitých krocích ještě s otcem?
Budou to čtyři roky, co mi majetek daroval. Je to moje starost, moje povinnost, nebo čest? Teď zrovna nevím, které slovo je to správné, ale diskutujeme investiční záměry a plány. Rodiče mají přehled, ale nezatěžuji je dennodenními starostmi. Všichni tu ale respektují mého tátu, on je pro všechny pan Bartoň.
Co pomohlo pozvednout návštěvnost zámku?
Je pryč doba, kdy lidé ze zámku jen čekali, že přijedou autobusy plné turistů. Každý zámek či kulturní objekt musí nabídnout doplňkové programy, které přitáhnou, nevystačili bychom jen s návštěvníky klasických prohlídek. Pořádáme úspěšné letní výstavy, otevřeli jsme před časem ubytování na zámku ve třech stylových apartmánech. Naši lidé na zámku i ti, kteří spravují náš majetek, dostali novou krev, novou energii a impuls, to pomohlo. Máme dobrou spolupráci s ministerstvem kultury, které naše projekty podporuje. Tři roky už opravujeme terasy v zahradě, což je projekt v celkové výši 60 milionů korun. Když to půjde nynějším tempem, opravy budou trvat ještě nejméně osm let.
Musíte na chod zámku doplácet z podnikání v lesích?
Ano, a to proto, že jsme nazpět nedostali celou továrnu. Ani by po právní stránce nebylo možné brát peníze z továrny, když jsou tam další akcionáři. Naše textilní podnikání běží odděleně od provozu zámku. Továrnu postihla velká krize textilního průmyslu i finanční krize před deseti lety, která silně dopadla i na automobilový průmysl a stavebnictví. Naše továrna se zaměřuje na výrobu podkladových tkanin pro smirkový papír, ale prodeje šly dolů, protože byla nižší poptávka právě pro toto odvětví. Nepomohlo nám, že se otevřely obchodní cesty pro Čínu, která začala dodávat materiál do Evropy, bylo to pro nás těžké období. Naše přádelna v Náchodě skončila, protože je pro nás levnější nakoupit materiál v zahraničí než z vlastní výroby. Teď má továrna nový management a postupně se nám znovu začíná dařit.
Zaměstnávali jste až 270 lidí, ale museli jste propouštět. Jak je to nyní?
Máme záměr dlouhodobě udržet tkalcovnu a úpravnu, kde pracuje asi 85 lidí. Je to i otázka investic a modernizace. Dříve bylo potřeba na obsluhu stroje šest lidí na směnu, teď tři. Podle našich záměrů chceme držet 80 až 90 zaměstnanců. Předminulý rok jsme skončili v červených číslech, protože jsem hodně investoval do vývoje, ale za minulý rok by výsledek měl být lepší. Je to dobré znamení, tento rok by měl nastat nárůst, nepomáhá nám však uvolnění koruny. I když vyrábíme víc o 20 procent, na metru máme ztrátu 2 až 3 koruny. Výhodou je, že se zabýváme technickým textilem. V našem oboru je jen sedm výrobců na světě, existuje pětadvacet potenciálních zákazníků a spotřeba je přes sto milionů metrů za rok. To je dost i pro nás.
Když vaši předkové stavěli sirotčinec či veřejné budovy a byli významnými mecenáši, byli zřejmě hodně bohatí...
Textilní průmysl v jejich době byl na jiných základech, měli jiné výrobky, byl to úplně jiný svět. V Evropě to byl obrovský byznys, bohužel po našem návratu nastaly velké změny mimo Evropu. Pracujeme na novém vývoji a produktech, abychom se vrátili zpátky. Musíme ale respektovat, že továrnu nevlastníme celou. Nemohu proto zisky použít tak, jak to rodina činila dříve.
Jste rád pokračovatelem tak zajímavého rodu?
(Rozmýšlí se.) Ano, jsem. Je to čest. Doufám, že budeme pokračovat, bude se nám dařit a jednou budu mít možnost předat to dál svému dítěti tak, jak mi to daroval táta. Dcera má zájem jít na Fakultu textilní na Technické univerzitě v Liberci, starší syn uvažuje o lesnické škole v Trutnově. Naším zájmem je pokračovat dál, péči o majetek Bartoňů posunout dál. Přeji si, aby děti studovaly. Řekl jsem všem, jestli tady nechcete zůstat, běžte. My tady, doufám, jako rodina stále budeme. Ať po škole naberou zkušenosti jinde, nenutím je tady zůstat. Když dcera prvně přišla s nápadem studovat v Liberci, ptal jsem se jí proč, když bych ji to mohl učit já i naši zaměstnanci. Ale ona chce vidět, jak to chodí mimo naši firmu, a pak to propojit. Řekl jsem si, že to má hlavu a patu. Syn by si zase přál poznat blíž, jak a proč se co dělá v lesích. Pak by třeba dělal něco jiného, ale s lesy by nám pomohl. Fajn, ty moje děti mají docela rozum. Uvidím ještě, kam se vydají dvě mladší, rozhodně však nechci nikomu nakazovat, že tu musí zůstat a starat se o majetek. Dobré by bylo, kdyby děti poznaly třeba na rok dva život v Kanadě, všechny mluví anglicky a mají kanadské občanství. Ať porovnají pracovní morálku nebo životní styl – kdekoli.
