Ambiciózní počin z irských bažin drží výtečná herecká souhra i jednotlivé výkony, odevzdanost textu i režisérské vizi, přízračná atmosféra blížící se smrti i nápad z nejsilnějších, skutečný muzikant coby součást scény, bubeník, pozorovatel duchů hřbitovně kabaretního líčení, v němž alternují Tomáš a Martin Votavové.
Přesto více emocí, zesilovaných mikroporty, zůstává spíše na jevišti, divák zaskočen přemírou symbolů, vzpomínek, monologů, výjevů, vytí, střelby, výčitek i odkazů na minulost, kterou každá z postav chrlí v expresivních gestech, jen těžko najde personu, k níž by emočně přilnul.
U KOČIČÍ BAŽINYautorka: Marina Carr režie: Diana Šoltýsová |
Se dvěma výjimkami: talentovaný Petr Kult s nadsázkou pojal všudypřítomnou svědkyni, divokou kočku, která mluví s duchy, jako životem bitého boxera a Martina Czyžová hraje sedmiletou Josie s odzbrojující bezelstností a hravostí.
Znamenitá Kamila Sedlárová v hlavní roli Hester Swanové (swan – labuť) je štvanou i vysmívanou cikánkou z maringotky, přesně váží slova i gesta zmítající se od vášně přes stesk po pohrdavý vzdor.
Nenápadnou dvojlomnost má v charakteru i Jan Vápeník, ztělesňující její dávnou lásku Carthage, který ji odkopl pro sňatek z rozumu. Cit ho k Hester stále přitahuje, hrůzné tajemství odpuzuje. Jejich účtování má skvělou choreografii, až otřásá jevištěm.
Expresivní režie přepálených citů
Avšak každá z postav má své kostlivce po ložnicích i jezerech, ať už cynický otec nevěsty Xavier ztělesněný Jiřím Zapletalem, jeho dcera Karolína, již Maria Leherová obdařila přirozenou křehkostí i dívčím tajemstvím, nebo škudlivá Carthagova matka, díky níž se výtečná Lenka Loubalová stala takřka jedinou nositelkou humoru, byť krutě černého.
Marina Carr, která na irských Močálových polích vyrůstala, se, jak stojí v programu, hlásí k antickým tragédiím, Hester Swanová je její Médea, sedí i jednota místa a času, vše se odehrává v den Carthagovy svatby s Karolínou.
Expresivní režie přepálených citů však spíše odhaluje, že Kočičí bažině schází ona osudová velikost a obecné poslání Euripidových dramat, spíše jde o krutou a svévolnou pomstu zhrzené a opuštěné všemi jak ze starozákonně mordýřských morytátů Nicka Cavea, k němuž se hlásí jak scénická muzika Jakuba Xaviera Baro, tak i originální funerální šansony.
Méně by bylo více, což se týká i lana a židlí na scéně Agnieszky Páté-Oldak, obraz černých křídel na horizontu nemusí ještě podtrhávat obří plyšová labuť zasypávaná hlínou, jen orloj duchů za stěnou vydá za deset rekvizit. Ještě poznámka k dramaturgii: drama Mariny Carr může příjemně rozčeřit divákovu mysl v době míru, nenávist a krutost v časech silně neklidných a krvavých může působit až kontraproduktivně, co se týče pokladny Klicperova divadla.
Přes všechny výhrady má v sobě temná inscenace mistrovsky vybroušený diamant. Celá divoká svatební hostina uprostřed hry vychází jak z partesu, přesné reakce, timing a ohromná chuť hrát pospolu a na sebe slyšet. Nejlépe to pravil po premiéře rozhlasový režisér Pavel Krejčí: „To už je Činoherák!“
4. června 2023 |
