Hrával za slavnou pražskou Slavii, býval králem střelců a fotbalový svět mu ležel u nohou. Populární Pepi to uměl s balonem přilepeným na kopačkách jako nikdo jiný, měl perfektní kopací techniku a nebál se ani tvrdší hry.
Kdo měl Bicana, měl záruku plného stadionu. Lidé ho milovali, ale trnem v oku byl komunistům. Režimem pronásledovaný Pepi Bican se i vinou toho objevil v roce 1952 v Hradci Králové.
Bicanovi bilo srdce pro Slavii, ale v Praze se stal nežádoucím
"Tehdejší sekretář Petrák dělal účetního v závodu Škoda. Měl kontakty i v Praze a když si ho Škodovka chtěla stáhnout právě tam, podařilo se mu domluvit přestup Bicana," líčí příchod nejlepšího střelce československých dějin Zdeněk Krejčí, jenž tehdy oblékal dres Hradce Králové.
Bicanovi bilo srdce pro Slavii, ale v Praze se stal nežádoucím. Do Hradce přestupoval z Vítkovic, kde našel azyl předtím.
V tichosti přesídlil do Sokola Škoda Hradec Králové. Ve Škodovce pracoval, staral se tu i o výchovu učňů. A v prvním mužstvu Hradce, které tehdy ještě nehrálo v dnes tradičních černobílých dresech, byl hrajícím trenérem.
"Ani my jsme o tom nejdřív nevěděli, že přijde do mužstva. Představili nám Pepiho až na tréninku," vzpomíná Krejčí. "Byl skromný a kamarádský typ člověka. Na nic si nikdy nehrál," vypráví bývalý výborný fotbalista.
Že netrpěl hvězdnými manýry ilustruje i následující historka:
"Když přišel do klubu, zastavil se za ním správce, donesl koš a dal mu nafasovat věci se slovy: Tady si vyber nějaké kopačky, které ti budou sedět. Ty kopačky byly použité, mezi nimi se ještě povalovaly zapáchající ponožky a upocené dresy. Vzal to v klidu a pustil se do hledání." Vypravěč Krejčí se tomu usmívá.
Bican nasedl na kolo a hráči za ním museli běžet
Byl to prostě pohodový chlapík, jehož hráči okamžitě přijali do party mezi sebe. "A po každém tréninku se vždycky zašlo na pivo na Malý růžek," přidává Krejčí.
Na hřišti to však bylo něco jiného. Mužstvo s ambicemi na postup z krajského přeboru (tehdy 2. liga) do celostátní soutěže potřebovalo vycepovat.
"Chodívalo se běhat kolem Labe a Orlice. Když Pepi zavelel, nasedl na kolo a všichni ostatní běželi za ním," pokračuje Krejčí. Ne vždy to tak bylo.
Jiný výborný hráč Zdeněk Pičman připomíná i jinou kuriozitu: "Pepi byl vášnivý rybář. Hned vedle hřiště byla řeka. Kolikrát si tam sedl a když ryby braly, tak trénink nebyl."
V zápasech byl stoprocentní profesionál. Uchvátil davy kličkami i góly. A díky němu si i všichni jeho spoluhráči dopřáli to, po čem touží každý fotbalista.
"Nadešel den prvního zápasu, rozkřiklo se, že nastoupí Bican. Stadion byl napěchovaný lidmi. Všichni ho chtěli vidět. Byla to obrovská sláva," vzpomíná Zdeněk Krejčí, jenž jako středový záložník dělal Bicanovi dvorního nahrávače.
"U starého škvárového hřiště byla tribuna a na ní se vtěsnalo šest tisíc lidí. Takový zájem o něj byl," dodává Zdeněk Pičman, jenž vedle Bicana začínal ještě jako bažant ve Slavii a později se objevil také v Hradci Králové.
Komunistický ministr mu nemohl přijít na jméno
Dobrým časům byl však brzy konec. Bicanova "problémovost" výborného fotbalistu dostihla i ve východních Čechách. Dvakrát v lásce ho totiž neměl někdejší socialistický ministr obrany Alexej Čepička.
Když se Hradec s Bicanem vydal na pražskou Letnou k pohárovému klání proti ATK, předchůdci armádní Dukly, dvanáctitisícový kotel skandoval jeho jméno: "Pepi, Pepi."
Když hlasatel o chvilku později hlásil, že utkání sleduje i ministr Čepička, na stadionu zavládlo hrobové ticho. Bican tak "zesměšnil" komunistického pohlavára.
Kniha Pavla Kováře Bicanovo tajemství to popisuje slovy legendárního Pepiho: "To pro mě bylo moc špatný. Kdyby alespoň pár lidí zatleskalo, ale oni nic. Asi tam zrovna nebyl žádný komunista."
To se psal leden 1953. Druhý průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Bican se nechal přemluvit, aby se zapojil do prvomájového průvodu Hradcem, nikdy předtím na ně nechodil. Z amplionů zněla dobová socialistická hesla: Ať žije Zápotocký! Ať žije prezident!
"Když jsme my fotbalisté míjeli hlavní tribunu, lidé začali vykřikovat: Ať žije Bican! Pepiho okamžitě brali a bylo zle. Najednou musel skončit," vzpomíná Zdeněk Krejčí. Druhého dne závodní rada Škodovky slavného fotbalistu nemilosrdně vyhodila za "provokaci proti režimu".
Bican se přesto do Hradce ještě jednou vrátil. O jedenáct let později v roce 1964 přišel znovu pomoci Votrokům jako kouč.
Jeho druhá štace však dopadla neslavně. "Byl to skvělý hráč, ale jako trenér potřeboval hotové fotbalisty. Zkrátka neměl výsledky, i když to byl dobrý psycholog. Ale na taktiku nebyl," dodal Zdeněk Pičman.
V Hradci však zanechal nezanedbatelnou stopu: 19 gólů v devíti soutěžních zápasech, desetitisíce diváků na stadionech.
