Válíš jako Bican. Dřív to patřilo k největším pochvalám na adresu mladých fotbalistů. Ať už totiž oblékal dres Rapidu a Admiry Vídeň, Slavie, kde působil nejdéle, Vítkovic či Hradce Králové, všude sklízel Josef "Pepi" Bican ovace. Celkem nastřílel bezmála pět tisíc gólů, nejvíc však v temném období okupace, v období protektorátu.
Slávistický fotbalista Josef Bican drží vítězný pohár Osvobození po finálovém utkání s Rakovníkem. (29. srpna 1945)
S věhlasem jednoho z nejslavnějších českých fotbalistů všech dob snesou srovnání jen držitelé Zlatých míčů Josef Masopust a Pavel Nedvěd. Bicana však nezdobily jen zázračné nohy. Dobře vychovaný ve Vídni chodil pečlivě oblečený, měl vybrané způsoby a vulgarismy mu byly cizí.
"Pepi byl Pan fotbalista, považuji za čest, že jsem proti němu mohl hrát. Už tehdy jsem k němu vzhlížel jako k polobohu," říká s uznáním Josef Masopust. Vicemistr světa z Chile 1962 poprvé nastoupil proti Bicanovi počátkem 50. let v dresu Teplic, zatímco Bican tehdy hájil barvy Vítkovic.
"Potom, když už jsem byl v ATK, pozdější Dukle, jsem proti němu hrával v jeho druhé éře ve Slavii. Byl to fotbalový gentleman a šlechtic, nikdy se nesnížil k záludnostem. Měl však smůlu, kvůli válce přišel o dvě mistrovství světa," přemítá Masopust o útočníkovi, který dal poslední ligový gól, když mu táhlo na třiačtyřicet.
Druhou smůlu přinesl Bicanovi komunistický převrat v roce 1948, kdy Slavia začala trpět a dopady pociťoval i Bican. "Režim po Slavii vyloženě šel. Vadilo třeba, že za ni v mládí kopal prezident Edvard Beneš. A Bican, ‚buržoazní‘ ikona Slavie, se stal terčem nenávisti stranických kádrů taky. Příliš vynikal, byl příliš oblíbený," vysvětluje fotbalový historik Miloslav Jenšík.
Podobizna Josefa "Pepiho" Bicana na stadionu v Edenu
V roce 1949 už ve Slavii bylo nové vedení a kanonýr zamířil na dva roky do "dělnických" Vítkovic. "Jednomu komunistovi se líbil náš holešovický byt a ten přestup nám pomohl," vyprávěl 87letý Bican necelý rok před smrtí v roce 2001.
Ve Vítkovicích pomohl vykopat první ligu a přestoupil do Hradce Králové – měl to blíž do Prahy za rodinou. Doplatil však na svou popularitu: když se v roce 1953 nechal přemluvit k účasti v prvomájovém průvodu, lidé pak nevolali podle nápovědy z amplionů Ať žije soudruh prezident nebo Ať žije soudruh Čepička, ale Ať žije Bican!
"A bylo zle. Nařkli mě, že jsem provokatér, a v Hradci jsem skončil. Dva soudruzi mě doprovodili na nádraží," líčil legendární kanonýr, který se pak vrátil do Slavie a v roli hrajícího kouče nastoupil za červenobílé k poslednímu ligovému utkání v listopadu 1955.
Uznání přišlo krátce před smrtí
Předtím, v březnu 1954, došlo k dalšímu projevu nenávisti. Při zasedání Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport jej v neděli před obědem náměstek předsedy vlády Čepička, Gottwaldův zeť, v projevu označil za "symbol buržoazního pojetí kopané, který nemůže být dobrým trenérem ani dobrým vychovatelem mládeže".
Odpoledne hrála Slavia (tehdy Dynamo) s Bohemians (Spartak Stalingrad) a výhru 2:1 obstaral oběma góly 40letý Bican. "Byl jsem tam a diváci, kteří znali Čepičkova plamenná slova z rozhlasu, byli v šoku, že vůbec nastoupil. Ten nemá nervy, říkali. Jenže Bican o projevu nevěděl, sesypal se až potom," líčí historik Jenšík.
Josef Bican s manželkou Jarmilou
Bican pak krátce trénoval Liberec, Brno a Příbram, vždy jej však "na příkaz z vrchu" museli propustit. A tak muž, který vstoupil do dějin i svým postojem, neboť za války odmítl nabídku okupantů, aby se stal německým občanem, skončil u krumpáče a lopaty, poté pracoval jako závozník a řidič. Až v roce 1962 se opět mohl stát trenérem a v roce 1969 jej stále ještě volnější režim pustil na tříleté angažmá do belgického Tongerenu.
V lednu 2001 se Bican dočkal uznání: Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků jej vyhlásila králem ligových střelců 20. století. V Rakousku a Československu se jím stal dvanáctkrát, až za ním skončili Brazilci Pelé a Romário s jedenácti korunami.
Komise mu totiž konečně započítala i 229 ligových gólů z protektorátu a došla k číslu 643. "Promluvila spravedlnost," prohlásil tehdy Bican, výjimečný sportovec a člověk, který hrál vždycky fér a nikdy jej nikdo neslyšel, že by si stěžoval. "Na to byl příliš noblesní a hrdý," tvrdí historik Jenšík.
