Stavbu jedné z třinácti pohraničních pevností zastavila na konci září 1938 mnichovská dohoda.
„Jsme na konci chodby a tady před 80 lety skončila ražba pod pěchotní srub N-S 49 a ten zbytek už holt musíme dodělat my. Prorážet to budeme obdobným způsobem jako před válkou. Skálu navrtáme a odstřelíme,“ říká Josef Balcar ze spolku Tvrz Skutina.
Stojí na konci kamenné štoly, kolem kape voda a potůčkem odtéká dál do podzemí. Prohlídka pevnosti končí sto metrů od konce štoly. Prorazit zbytek by mělo pevnostní spolek stát bezmála půl milionu korun. Peníze šetří ze vstupného, pomáhají i sponzoři.
Povolení jako pro dálniční tunel
Spolek Tvrz Skutina získal dva dostavěné bunkry a vše, co se od prosince 1937 podařilo postavit a prorazit, letos od ministerstva obrany. Předseda spolku Josef Balcar si najal odborníka na důlní díla, který mu má pomoci obstarat všechna potřebná povolení. S ražbou by rád začal do konce roku.
„Termín je reálný, pokud vše půjde hladce,“ myslí si báňský projektant Ladislav Pašek, který bude mít vše na starosti. „Pokud jde o povolení, můžu s trochou nadsázky říct, že je jedno, jestli stavíte dálniční tunel, nebo chcete prorazit 30 metrů štoly. Povoluje to stavební úřad v Dobrušce na základě projektu, který zpracuji já jako báňský projektant. Projekt musí schválit příslušný báňský úřad. Pro úřad v Dobrušce to může být nezvyklá věc, tak můžeme očekávat plné využití zákonných lhůt,“ říká.
Tvrz Skutina
|
Budování tvrze Skutina nedaleko Sedloňova v Orlických horách začalo na konci roku 1937. Za deset měsíců se podařilo vyrazit 70 procent podzemí a vybetonovat dva nadzemní bunkry. Ty chce Josef Balcar propojit. V prvním je dnes muzeum. To se nadšencům ze spolku podařilo uvést do „bojeschopného stavu“.
Prohlídka končí ve slepé chodbě v podzemí. Od druhého bunkru je vyraženo několik desítek metrů šachty. Tato část podzemí je zatopená.
„Před úplným propojením chodeb to provrtáme, vodu necháme odtéct a vyčerpáme ji na povrch,“ rozvažuje Balcar.
Zatopená část podzemí
„Musíme rozebrat původní dřevěnou výdřevu, která zbyla po betonování, udělat zábradlí, osvětlení, prostě vše, aby to bylo bezpečné. Pak se po prohlídce dnešního muzea v prvním srubu sestoupí do podzemí a chodbou dlouhou 350 metrů se dostaneme pod druhý srub, kudy se s návštěvníky vrátíme na povrch,“ plánuje.
Zatím nezbývá, než se vrátit zpět stejnou cestou. Chodba je osvětlená, vysypaná štěrkem. Vybetonovaný je jen úplný začátek podzemí. Jeho část je vyhrazena malé výstavce z doby betonáže schodiště a ražby podzemí.
„Všechno tohle jsme našli pod nepořádkem a sutí – dřevěné kolečko, lopatu, různé spojky, těsnění vzduchotechniky, části kolejí i metrové vrtáky,“ ukazuje zrezlé nářadí Balcar a pokračuje: „Obdobné vybavení použijeme i my po osmi desítkách let. Jen místo trakaře budeme suť vozit elektrickým kolečkem.“
Spirálově stoupáme 36 metrů k povrchu po betonovém schodišti. Prostředkem visí ocelové lano. Malou klec vytahuje elektrický vrátek. Tudy už podzemí při čištění chodeb opustily tuny materiálu. Stejnou cestou poputují i desítky krychlových metrů odstřelené ruly.
Tuny horniny musí ven
„Do klece se vejde pět kýblů. Chceme odstřelit mezi 20 a 27 metrů chodby, ta má být metr široká a dva vysoká. Odstřelené horniny budou desítky kubíků, které musíme dostat klecí ven,“ říká Balcar. Druhou možností je, že tuny kameniva opustí podzemí druhým bunkrem.
Balcar, povoláním klempíř, tráví na Skutině posledních 20 let veškerý volný čas. Buď provádí návštěvníky, nebo pevnost zvelebuje.
„Je to smutný kus naší historie, který je potřeba připomínat. Měli jsme vlastní svobodný národ, nikoho jsme se tehdy nebáli. Kapitulace nás zlomila. Aspoň po mně něco zůstane,“ rozhlíží se po tvrzi.
