„Už skoro tři roky nechodím ani za staré pány. Pak jsem vždycky tři dny nemohl na nohy. Občas jdu bráchovi pomoci trénovat mladé kluky, ale to není žádné hraní. Jsem rád, že chodím, na operaci se mi nechce a při golfu mě koleno neomezuje. Můžu běhat, jezdit na kole, to stačí,“ svěřil se Špaček, kterému je právě v sobotu devětačtyřicet let.
Na zimním stadionu v Plzni ještě před cestou na exhibici do Prahy lovil z hlavy vzpomínky na čtvrt století starý triumf českého hokeje.
Vzpomínka na Nagano: české legendy přehrály v exhibici výběr Slovenska |
Je ještě něco, co jste o Naganu novinářům nikdy neřekl?
To jedině věci, které nejdou publikovat (smích). Jinak už těžko hledat něco nového. Pro mě je to spíš údiv, že uteklo pětadvacet let. Strašně rychle. Pořád si připadám mladý, jako by Nagano bylo předevčírem. Čtvrt století zní hrozně, i když je to všechno pořád krásné. Taky jsem si říkal, proč zase oslavy, vždyť už Nagano nikoho nezajímá. Ale je vidět, že jsou to pro nás i pro fanoušky pořád silné vzpomínky.
Vám tehdy v Japonsku bylo čerstvých čtyřiadvacet.
Předtím jsem z Plzně odešel do Švédska, hrál za Färjestad. Patřil jsem do nároďáku, ale když se člověk díval na soupisky pro Nagano, ti hlavní favorité tam měli prakticky jen hráče z NHL. O to víc mě překvapilo, že si mě Ivan Hlinka vybral. Jenže on moc dobře věděl, jaké hráče má také po Evropě, komu může věřit a jak nás napojit na kluky z NHL. Tým byl poměrně mladý, k tomu veterán Vláďa Růžička. Byla to správná skládanka. Určitě pomohlo i to, že v té době už fungoval Jágr team, v létě tak kluci byli spolu, člověk viděl, jak pohromadě fungují. Přesto to pro mě bylo neuvěřitelné a splněný obrovský sen, že jsem do Nagana odletěl.
Čím myslíte, že jste si právě vy získal trenéra Hlinku?
Od dvacítky jsem objížděl reprezentační akce, ale před olympiádou nebyl ani na mistrovství světa. Měl jsem jet na šampionát do Finska v roce 1997, ale v poslední přípravě jsem si zlomil nohu a zůstal doma. Pomohlo mi, že se před olympijskou sezonou vrátil z NHL do Sparty Franta Kučera. V nároďáku nás dali dohromady, vytvořili jsme dobrý pár, na který se trenéři na turnajích Euro Hockey Tour mohli spolehnout. Obránců v NHL jsme tehdy zase tolik neměli, Ivan Hlinka tak vsadil pro Nagano i na nás dva a dopadlo to naštěstí skvěle.
Během dvou týdnů jste pomohl přepsat hokejové dějiny.
My hráči z Evropy jsme tam přiletěli dřív. Bylo nás pár, tréninky poloviční, spíš jen tak si zabruslit. Čekali jsme, až dorazí kluci z NHL, byla tam lehká nervozita. Jádro bylo připravené, měli jsme Hašana, nejlepšího gólmana na světě, šlo o to, jak si všechno sedne. Byla výhoda, že jsem znal Martina (Straku), předtím jsem byl i na akci Jágr teamu, takže pár hráčů ze zámoří také. Ale další vůbec ne. Šel jsem se jim představit, protože borci jako Petr Svoboda nebo Robert Lang, kteří ze zámoří do Čech moc nejezdili, o mně slyšeli asi poprvé. (úsměv)
Popisovat cestu ke zlatu je zbytečné. Ale co byl pro vás nejsilnější moment turnaje? Semifinálové nájezdy s Kanadou, nebo gól Petra Svobody ve finále?
Spíš čtvrtfinále s Američany. Byli na nás skvěle připravení, mohli rozhodnout zápas hned v první třetině, kde jsme dělali strašné chyby. Ale my jsme ji přežili, prohrávali jen 0:1. To byl klíčový moment celého turnaje. Šli jsme do kabiny a každý si uvědomil, že tohle je špatně a nikam to nepovede. Byly tam nějaké emoce, projevy, ale já si vybavuji, že ke konci přestávky nastal zvláštní klid. Pak přišel Ivan Hlinka, řekl, ať už začneme hrát svůj hokej. Pro mě je tohle největší chvíle v Naganu. Všechno se pak zlomilo. Nechci říci, že jsme poté byli nějaký válec, ale hráli jsme přesně to, co jsme chtěli, všechno na sebe navazovalo. Nastupujete proti hvězdám z Ameriky a z Kanady, už to je neskutečný zážitek. Jenže oni v tu chvíli zjistili, že my ty hvězdy máme taky a že se jim umíme vyrovnat. Pak jsme zlomili i Rusáky a zlaté medaile se nám houpaly na krku.
OBRAZEM: Tehdy a teď. Jak se za čtvrtstoletí změnila zlatá parta z Nagana |
Také o dlouhém letu z Japonska do Prahy se vypráví legendy.
My jsme si s Martinem šikovně hned ulili kartonek piva pod sedačku. Obsluha byla strašně pomalá a kluci se pořád divili, jak to, že pořád pijeme. (smích) Hned po finále jsme se přesunuli do Českého domu, který stál kousek od zimáku. Už tam se začalo slavit, ve tři ráno jsme už odjížděli na letiště lehce unavení. Ale pořád to žilo. Vždycky se někdo probral a rozjel zábavu znovu. Dvakrát jsme museli přistát kvůli tankování. Jednou nás nechali v letadle, ale podruhé vyhnali ven na mráz. To nás znovu nakoplo a poslední čtyři hodiny letu byly neskutečné. Zavřeli jsme se v salonku u Ivana Hlinky a všechny zábrany padly. I pilot Petr Jirmus nás musel uklidňovat, že se letadlo naklání a má co dělat, aby ho udržel ve vzduchu. V letadle seděl i tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda se svojí paní. Ta za námi jednou zkusila přijít, což dělat neměla, chudák to od nás schytala, od manžela pak taky, proč za námi leze. Nejvíc oslavy odnesl Sláva Lener, ten je „nepřežil“ a asi si to dodnes vyčítá. Jenže udržet tempo s Ivanem Hlinkou, to vyžadovalo velké kvality...
Po příletu vás čekala triumfální cesta autobusem až na Staroměstské náměstí v Praze.
Podél Evropské třídy mraky lidí, všichni křičeli, mávali vlajkami. Neskutečné. Pak ještě návštěva u pana prezidenta Václava Havla. Rozlévala se tam teplá slivovice, to byl taky majstrštyk. (smích) No a pak Staromák. Krása, škoda slov...
Jaroslav Špaček
Pohybujete se nyní mezi hokejovou mládeží. Rezonuje Nagano i mezi nimi, nebo je to pro ně vzdálená historie?
To druhé, vždyť před čtvrt stoletím nebyli na světě. Oni vnímají současné hvězdy, především Davida Pastrňáka. Ale i Jardu Jágra nebo Tomáše Plekance, borce, kteří se stále pohybují v extralize. Oni žijí extraligou, NHL, současnou reprezentací. To se spíš téma Nagano otevře při mém povídání s jejich rodiči. Teď je dobrá chvíle, aby to právě oni dětem připomněli. Našli jim články, ukázali videa, dneska je všechno k nalezení. Pak lépe pochopí, proč je Nagano turnajem století.
O osm let později, na olympiádě v Turíně 2006, část zlaté party dokázala navázat bronzovou medailí. Jak ta je pro vás cenná?
Hlavně musím připomenout hry v Salt Lake City 2002. Tam jsme totiž měli úplně nejsilnější mančaft. Ještě lepší než v Naganu. V té době jsme byli v ideálním věku, spousta kluků měla v klubech NHL daleko výraznější roli než čtyři roky předtím. Jenže tím, že nebyl úspěch, to zapadne. Ve čtvrtfinále jsme Rusáky válcovali, jenže Chabibulin zavřel branku a my mu gól nedali, rozhodl to jeden jejich náhoďák a my jeli domů. I proto si bronzu z Turína moc cením. Tým už procházel generační obměnou, ale pořád byl silný. Trochu jsme prokoučovali semifinále se Švédy, ale pak jsme si řekli, že každá medaile je důležitá. Rusáky jsme přejeli 3:0 a tu placku si zasloužili.
Ještě zpátky k Naganu. Co kromě medaile máte doma schované na památku?
Pořád hokejku a rukavice, ve kterých jsem turnaj odehrál. Ale hlavně vzpomínky. Ta sezona byla skvělá. Po Naganu jsem vyhrál švédskou ligu, otevřela se mi cesta do NHL. Měl jsem jet ještě na mistrovství světa do Švýcarska, jenže ještě ve Švédsku mi sedli na kotník, skoro jsem nechodil. Ivan Hlinka mě přemluvil, ať stejně jedu, ale nešlo to. Hned v prvním zápase se zranil Milan Hejduk, pak jsme spolu letěli domů. Přišel jsem o bronz, to byla jediná hořká chvíle na té sezoně. Ale za dva roky jsme vyhráli titul, pak jsem byl ještě na dvou zlatých šampionátech. Tím se to smázlo.
