„Nejdřív nás trochu mrzelo, že jsme to nedokázaly dotáhnout až ke zlatu,“ připouští Chladová po finálové porážce 1:5 s devítinásobnými světovými šampionkami z USA. „Ale postupem času jsme strašně rády, že máme stříbro.“
Není divu, v šestnácti letech máte za sebou první mistrovství světa žen do 18 let a hned je z toho premiérová účast českého týmu ve finále. To je přece skvělá bilance.
Máte pravdu. Jsem naprosto spokojená, protože nikdo nečekal, že to dopadne takhle dobře.
Zvlášť když jste oba úvodní zápasy ve skupině prohrály: s Finskem 2:3, s Kanadou dokonce 1:8.
Já myslím, že jsme v základní skupině byly trošku zaskočené. Ale jak přišla řada na play-off, tak jsme do toho daly úplně všechno a věřily, že to vyjde.
Šla jsem ve stopách svých sourozenců. Bratr hraje hokej odmala, sestra taky.
Madlen Chladová
Po vítězství 6:1 nad Německem vás ve čtvrtfinále čekaly Švédky, v semifinále jste přehrály Kanadu. Takže jste porazily oba loňské finalisty. To se počítá!
S tím jsme byly nejvíce spokojené. Protože ony na nás byly docela naštvané. Myslím, že vůbec nepočítaly s tím, že bychom je mohly vyřadit. Že šly do zápasu s tím, že nás přejedou jak nic.
Kde se najednou vzala ve vašem týmu ta síla vyhrát oba zápasy s těžkými soupeřkami 4:2.
Všechny jsme hrály jako tým. Šly jsme do toho naplno a nic jsme nevypustily.
Vy osobně jste si na šampionátu připsala do statistiky dvě asistence. Takže asi spokojenost také z osobního pohledu?
Jo jo, protože to jsem taky vůbec nečekala. (usmívá se)
Hokejová osmnáctka má světové stříbro, na Američanky ve finále nestačila |
Zaslechl jsem, že příští rok máte ještě větší ambice než skončit „až“ druhé...
Chtěla bych – a budu se dál snažit – aby to vyšlo. Bude to moje druhé, ale zároveň i poslední mistrovství v této kategorii. Tak bych chtěla, aby to bylo ještě lepší než letos.
A jaký byl šampionát ve Švýcarsku mimosportovně. Byl čas si něco prohlédnout, nebo jste se pohybovaly pouze mezi stadionem a hotelem?
Jednou nás trenéři vzali přímo do Zugu. Měly jsme rozchod, mohly jsme se jít podívat, kam jsme chtěly.
A kam jste vyrazila vy?
Obešly jsme to tam dokola a šly jsme se podívat k jezeru. Abychom věděly, jak to tam vypadá.
Jaký je vlastně pocit v šestnácti letech startovat na MS U18?
Skvělý, užila jsem si, že jsem tam mohla být. Ale nebyla jsem rozhodně nejmladší, v týmu byly i holky ročníku 2009.
To jste se možná vyhnula povinnostem pro nejmladší, včetně vožení puků po trénincích?
Měly jsme služby v kabině a vždy se to nějak rozdělilo mezi ty mladší. Ale pomáhaly jsme si, určitě jsme je v tom nenechaly. (usmívá se)
Jak se vůbec stane, že se holka dostane k hokeji? Stále se vnímá jako vyloženě klučičí sport.
Já jsem šla ve stopách svých sourozenců. Bratr hraje hokej odmala, sestra taky. Takže jsem byla většinu času na zimáku. A když jsme byli s první třídou na školičce bruslení, náš trenér se mě zeptal, jestli bych nechtěla zkusit hrát hokej. Nebyla jsem proti.
Takže jste tak trochu pokračovala v rodinné tradici?
Jo, právě. (usmívá se)
Když se společně se sourozenci doma potkáte, bavíte se o něčem jiném než o hokeji?
Většinou se probírá právě jen hokej.
Zlaté stříbro žen. Smutné, ale přesto krásné. A možná za pár let... |
Některé holky z reprezentace už působí v Kanadě. Co vy, neláká vás taky vyrazit za oceán?
Já bych zatím chtěla zůstat co nejdéle v Česku, nastupovat s klukama. Protože mě hodně baví s nimi hrát. Ale až nebudu mít možnost působit v Česku, chtěla bych spíš do Finska. Asi ne rovnou do Kanady.
Je Finsko pro ženský hokej dobrý odrazový můstek?
Ano. Mám tam spoluhráčku, která mi říkala, že je to tam úplně skvělé. Že jsou všichni v pohodě a že je dobrý i místní hokej.
Vy jste si už vyzkoušela za Příbram také extraligu žen. To je ve vašem věku asi úspěch, ne?
Už jsem v ní odehrála dvě sezony. Nastupuju vždy se sestrou (obránkyně Viktorie Chladová – pozn. red.) a mám z extraligy žen dvě zlaté medaile.
Bylo znát, že během letošního šampionátu U18 se ženský hokej znovu dostal do hledáčku fanoušků a médií, finále s USA vysílala také Česká televize. Byly jste rády, že je zájem, že se o vašich výsledcích lidé dozvědí?
Jo, byla jsem za to ráda. Protože když jsme hrály v šestnáctce a vyhrály jsme zlato na evropském poháru, tak se o tom nikde nemluvilo. Teď se o tom vědělo od začátku. A jak to dali do televize, lidé se o to začali více zajímat.
Byla jste během turnaje s někým z Česka v kontaktu?
Nejvíce mě podporovala rodina a také moje spolužačky. Byla jsem vždy hrozně šťastná, když mi psaly, že drží palce a že to zvládneme.
Co stříbrná medaile, nosíte ji stále s sebou?
Poté, co jsme se vrátily, jsem ji asi dva týdny nosila denně do školy. Byla jsem s ní i na zimáku v Ledči, ukázat ji bývalému trenérovi a dětem z přípravky a náboru.
Samotné mistrovství bylo chviličku před pololetím. Jak jste zvládla školu?
Musela jsem si na šampionátu všechno dopisovat. Ale měla jsem hodně známek předtím, moc jsem nechyběla, takže jsem nemusela moc dohánět. Nějaké písemky jsem si napsala už před Vánoci a něco poté, co jsem se vrátila zpátky. Ale učitelé s tím byli v pohodě.
Jakou školu děláte?
Chodím v Čáslavi na Střední zemědělskou školu, na obor veterina.
Je to obor, který vás láká? Vaše možné zaměstnání v budoucnu?
Asi ano. Mám ráda zvířata a moc jsem nevěděla, co jiného. A tohle mě lákalo. Chodila tam sestra, věděla jsem, že to je dobrá škola. A z jejích zkušeností jsem to vzala do svých rukou a šla jsem tam.
Přemýšlíte výhledově také nad vysokou školou zemědělskou?
To bych asi nechtěla. Když vystuduji střední školu, budu moct být veterinární sestra. A to mi asi bude stačit. Uvidím, jak v budoucnosti. Vysokou školu bych si mohla dodělat, ale zatím s tím nějak nepočítám.
Prozradila jste, že byste si ráda zkusila zahrát hokej ve Finsku. Pracujete tedy i na angličtině?
Ano. Chodím i na doučování. Máme na angličtinu skvělou učitelku, hodně na nás apeluje, abychom všechno uměli. Myslím, že mi od začátku roku pomohla. Když jsem se teď s holkama z Finska bavila anglicky, byla jsem za to ráda.
