Jako odsouzený muž v řetězech, odvolávající se k Nejvyššímu soudu s žádostí o zmírnění 14letého trestu čekal 22. února 1950 na policejní anton.
"Předtím jsme byli nejslavnější lidé celého národa, pak největší vyvrhelové," popisuje 79letý Bubník. Hokejisté v roce 1950 nesměli na mistrovství světa, zapíjeli žal, nadávali. "Myslím, že to na nás byla past," míní Bubník.
Zápornou roli podle něj v kauze sehrál spoluhráč Vladimír Zábrodský. "Jako hokejista byl modla. Kopíroval jsem jeho kličky, střely, spoustu jsem se naučil. Ale povahově to byl bohužel strašně špatný člověk."
Když došlo na soud, Bubníkovi přitížily dopisy snoubence do Francie, v nichž se těšil na setkání, golfové přátelství s vysoce postaveným americkým úředníkem, že se učil anglicky a že byl synem živnostníka. "Chtěl bych tohle období vymazat."
Jak by podle vás vypadala historie československého hokeje, kdyby na procesy nedošlo?
Vyhráli bychom tituly v letech 1950, 1951, 1952, možná i 1953. Bylo nám dvacet let, byli jsme nápadití hráči, kteří dovedli všechno. Bohužel spadla klec a byl konec.
Co se vám vybaví, když jdete okolo tehdejší hospůdky u Herclíků?
Máme tam kancelář Konfederace politických vězňů, kam chodím každý týden. Bohužel hospůdka už tam není. Vždycky se podívám na to náměstíčko a říkám si: Tady jsme se jako blázni opili, nadávali.
Vy jste před zatčením utíkal, že?
Ne. Vyvedl jsem některé kluky přes balkony, protože jsem se znal s vedoucím a věděl jsem, jak to tam vypadá. Vrátil jsem se, už jsem myslel, že tam nikdo není. Oni na mě čekali. Tak jsem skočil do auta, zavřel se do kufru, ale vytáhli mě jako zajíce.
Teď se u vyprávění usmíváte, ale tenkrát vám muselo být zle.
V životě jsem si nepředstavil, že můžeme být velezrádci, špioni. Věděl jsem, že jsme udělali chybu, že jsme nadávali na režim, na ministra Kopeckého, na všechno ze vzteku, že nás nepustili na mistrovství světa. Mysleli jsme si, že dostaneme rok dva. Ale bylo to něco hrozného. Zavřeli nás do kobky, denně mlátili a tahali na výslechy na štáb do Dejvic. Ale my jsme se neměli k čemu přiznat.
Říkal jste, že jste čekal rok nebo dva. Co jste si pomyslel, když jste si vyslechl rozsudek na 14 let?
Nevěřil jsem tomu. Když prokurátor začal řeč, chvěl jsem se strachem. Velezrada, špionáž, rozvracení státního zřízení, hanobení státních činitelů. Zpívali jsme písničku: Nikdo není tak hezkej jako Venca Kopeckej. Mělo tam být jako Vlasta Kopeckej, fotbalista Slavie. Oni to vzali, že jsme uráželi našeho nadřízeného, pana ministra. Bóža Modrý a já jsme měli dokonce návrh na trest smrti. Patnáct let, čtrnáct...
Bylo nám strašně. Uvědomil jsem si, že vyjdu ven v 35 letech a těžko budu hrát hokej.
Ani odvolání nepomohlo, ven jste se dostali až po milosti prezidenta Zápotockého po pěti letech.
To byl sportovec, vždycky nás vítal. Asi nátlak, který na něj dělali rodiče a manželky, probudil trochu svědomí. V lednu 1955 jsme začali další život.
Po práci v jáchymovských dolech.
Bylo to tam strašné. Chtěl jsem mít fyzickou sílu, a ne si sednout a bědovat. Pořád jsem věděl, že se musím dostat ven. Že budu znovu hrát za národní mužstvo. Utopie. Dělal jsem na dobývkách, na ražení. Stal jsem se vedoucím rychlopřekopů. V komandu jsem měl 24 lidí, vždycky ty největší průšviháře. Udržovali jsme se. Na táborech už se hrála házená, basketbal. Krátce před propuštěním jsme si dokonce mohli udělat hokejové hřiště.
|
Smutné chvíle českého hokeje Debakl od Kanady 1924 První smrtelné zranění 1947 Letecká katastrofa 1948 Procesy v roce 1950 Světový pohár 1996 |
