Po téměř dvaceti letech v NHL totiž hokejový útočník před pár týdny definitivně ukončil kariéru. Ukončil ji jako muž, který odehrál ve slavné lize 1 314 zápasů, to žádný jiný Čech nedokázal.
A také vás nejspíš napadne, jestli je tenhle 38letý chlapík, který už 13 roků vlastní americký pas, ještě Čech. "Jsem Američan s českými kořeny. A jsem hrdý na to, kde jsem vyrůstal," říká v rozhovoru pro MF DNES.
Když mluví, občas se mu do vět vkrádají anglická slůvka, ale jinak vás překvapí svým přehledem.
Řekněte, jaký je život hokejového důchodce?
Vynikající! Dcera jezdí na koni, teď jsem s ní na závodech v Kalifornii. Máme dvě farmy, koně, psy, kolem toho je plno práce. Ale já klidně kydám hnůj a užívám si den za dnem. Už jsem chtěl být jen doma, a ne přemýšlet, kdy zase půjdu do kempu. Mohl jsem ještě dva roky hrát, ale už mě to ubíjelo psychicky. Už se mi nechtělo trmácet se na cestách.
Takže teď je z vás farmář?
Spíš konečně manžel a otec. Na farmě dělám, ale pak si ve tři odpoledne sednu k espresu a přeluštím Wall Street Journal od začátku do konce. Najednou mám čas si přečíst každý článek v novinách, což mě neskutečně obohacuje. A čtu i české časopisy, které mi tu naši nechají.
A rozčilíte se někdy u nich?
Jo, jo... Ale manželka mi vždycky řekne: Lidi nezměníš.
Na koních závodila vaše paní, teď i dcera. Posadíte se do sedla také?
Ne, to bych jim nemohl udělat. Já je mám rád vedle sebe, rád sleduji manželku i dceru, jak trénují. Jsem na ni hrdej, má úspěch, tvrdě pracuje. Nejde mi o to, jestli vyhraje, ale líbí se mi, jak se tomu věnuje, jak si odříká. Nevytahuju se, ale takových dětí, jako je ona, je v tomto sportu po celé Americe jen pár.
Pojďme k vám. Kdybyste měl vybrat nejkrásnější moment, který jste při hokeji prožil, co by to bylo?
Pro mě bylo nejhezčí, že jsem mohl být každý den na ledě. Asi to zní jako klišé, ale byl jsem nejšťastnější se spoluhráči, když jsme jako parta mohli něco dokázat. Když se to mužstvo dává dohromady, když se začne lepit a pak jde stejným směrem. Americký prezident Theodor Roosevelt vždycky říkal: Sport neposiluje jen tělo, ale i lidskou duši a mozek. A já jsem to mohl na vlastní kůži zažít. Ale kariéra už skončila.
Bobby HolíkNarozen 1. ledna 1971 v Jihlavě. S hokejem začínal v místní Dukle, v 19 letech na MS ve Švýcarsku získal bronz. Poté odešel do NHL, kde hrál v 18 sezonách postupně za Hartford, New Jersey, Rangers a Atlantu. Tam byl i kapitánem. Kariéru ukončil letos v New Jersey. Celkem odehrál v NHL 1 314 zápasů, žádný jiný Čech jich nezvládl víc. Nasbíral 747 bodů (326 gólů + 421 nahrávek). Od roku 1996 má americké občanství, je ženatý a má dceru Hannah Marie (12 let). Žije na své farmě ve Wyomingu, další farmu má na Floridě. Jeho otcem je bývalý reprezentant Jaroslav Holík, švagrem František Musil. Sám o své kariéře říká: "Většina dní byla jen tvrdá dřina a odříkání a jen velmi málo dní, kdy jste na vrcholu. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem si mohl říct: Udělal jsi svou práci dobře." |
Stalo se to jednou a nic nemusel říkat. Rychle jsem si uvědomil, co chci v životě dělat. Za komunistů žádné možnosti nebyly. Buď budeš sportovcem, nebo nemáš šanci něco dokázat. I doktoři a inženýři byli v tom systému hrozně limitovaní. Jen sportovci měli štěstí, tehdejší vláda je totiž používala jako reklamu.
Přesto: nebál jste se, když vaše sestra Andrea emigrovala, že tím úspěšným sportovcem vlastně vůbec nemusíte být? Na chvíli vás tehdy i vyřadili z juniorské reprezentace.
Kdepak, já věřil, že já i rodiče se protlačíme, ať si budou papaláši a bafuňáři dělat, co chtějí. Viděl jsem to na tátovi. Byl dobrej, a tak ho i přes názory nemohli držet dole. Vlastně jsem se ještě víc zapřel a řekl, že jim ukážu. Mysleli si, že Holíky zničí, ale holíkovcům nemůžeš ublížit, ti si mohou ublížit jen sami.
Legendární byla lajna mladíků Jágr, Holík, Reichel z mistrovství světa 1990. Měl jste vlastně někdy později šikovnější parťáky v útoku?
Hrál jsem s Mariánem Hossou, to je taky pan Hokejista. Ale je fakt, že na tom mistrovství jsme si neuvědomovali, jak jsme dobří. Já pak hrál pár zápasů s Jardou v Rangers a neuvěřitelně jsem si to užil. Mám k němu velký respekt. Je zajímavé, že z toho tria jsem skončil teprve já.
Krátce po zmíněném šampionátu v Bernu jste odešel do Hartfordu, který spoluvlastnil Ivan Lendl.
Pomohl mi odejít. Anglicky jsem trochu uměl, protože naši vždycky říkali, že půjdu do Ameriky, tak jsem se učil. Pak jsem sedl do letadla a jediným přeletem přes Atlantik se ze mě stal dospělý muž.
A taky z Čecha Američan, ne?
Nedokážu si představit, že bych vyrůstal někde jinde než v Československu. Moc si vážím, že jsem dětství prožil tam. A že jsem se tam naučil hrát hokej. Jsem hrdý na to, odkud pocházím. Teď jsem Američan, ale s českým původem!
Jel byste jako Američan reprezentovat Česko? Před třemi roky, když byl u národního týmu váš švagr František Musil, dokonce zvažoval, že vás pro mistrovství osloví.
Odpovím jinak. Jestli znáte mého tátu, pak znáte mě. To, že jsem nechtěl reprezentovat, nemá nic společného s klukama, kteří v týmu jsou, ale já měl pár blbých zkušeností s vedením a funkcionáři. My Holíci jsme tvrdohlaví, když nás někdo zklame, tak nezapomeneme. Někteří lidi mávnou za pár let rukou, my ne. Já byl zklamaný z toho, co se dělo v roce 1996 při Světovém poháru. Ne co jsme předvedli na ledě, ale jak se lidé ze svazu chovali. Tam jsou pořád stejní bafuňáři, jako byli za komunistů, a to je taky důvod, proč hokej v Česku nikam nevede. Jsou tam lidi, kteří myslí na sebe.
V tom vás asi utvrdilo, když vašeho tátu zapomněli zařadit do Síně slávy.
To je perfektní příklad! Táta udělal spoustu věcí pro hokej, je osobnost. Ale oni si řekli: My ho nemáme rádi jako člověka, co kritizuje, tak ho tam nedáme. To jsou věci, které nás Holíky se...
Očima Patrika EliášeJak Holíka vidí spoluhráč: "První věc, kterou si vybavím? Spousta novin a kafíčka. Na to je Bobby zasedlý. Je neskutečně sečtělý, noviny přelouská od první stránky do poslední, čte spoustu knížek. Byl nepostradatelnou součástí týmu, na ledě měl respekt a jeho hlavním úkolem bylo usměrňovat kluky v kabině. A on to zvládal skvěle. Učili jsme se od něj nejen hokej, ale i prožít život. Na něj se totiž člověk může spolehnout i mimo led. Na mnohé lidi působí přísně, ale je to tím, že všechno vždycky dělá na sto procent. Sám jsem zvědavý, co teď bude dělat. V klidu dlouho nevydrží. Myslím, že půjde do televize nebo bude poradcem nějakého týmu v NHL." |
Totéž máme i v Americe. Jsou tu v politice lidi, jako třeba Hillary Clinton, kteří vyrostli v 60. letech, v době hippies. Mají děsně liberální názory, chtějí vládnout, jako když jim bylo dvacet, a škodí Americe. Vládnou v několika státech a mají problém naplnit budget (rozpočet), jsou v deficitu. Totéž je v Česku: kdo má komunistickou krev, škodí zemi.
Vy jste zapřisáhlý konzervativec?
Ano. Já třeba říkám, že Marx měl skvělou ideu. Ale komunismus v realitě nefunguje, lidská nátura není stavěna na to, že budeme mít všichni stejně. Podívejte, kapitalismus je nejstarší socioekonomický systém, který funguje už čtyři sta let. Samozřejmě to není perfektní, ale je to nejlepší systém, který zatím máme.
Když vás tak poslouchám, nechtěl byste někde přednášet?
Nedávno mi v letadle jedna paní říkala, jestli bych nechtěl mít přednášky ve škole. Jiní mi nabízejí pořad o hokeji v rádiu, mohl bych dělat v televizi nebo konzultanta, ale já nechci. Chci vrátit rodině, co mi dala.
Možná vám to vše nabízejí proto, že u sportovců není obvyklé, aby mluvili o teorii kapitalismu. Nebo chodili při cestách na zápasy do muzea.
Sportovci jsou pitomci. Vidí jen sport. Mně ale táta i děda vždycky říkali: Bobby, pořád se uč, život není jenom hokej. Vzdělávat se musíte zkrátka pořád. A muzea? Spoluhráči si mysleli, že jsem divnej, pak si zvykli. A stejně se divili, že nepiju alkohol. Za dvacet let jsem se napil jen při prvním Stanley Cupu. Jeden lok a nebylo to nic moc.
Vám už v dětství říkali Bobby? Já myslel, že to vzniklo až v Americe.
Odmalička jsem byl Bobby, jen ve škole mi říkali Roberte. A v občance mám Robert dodnes.
Znáte Topolánka a Paroubka?
Ten Topolánek mi něco říká, nějaký politik. Ale já nemám čas kontrolovat, kdo je v Česku premiér, tam se to mění každý měsíc. Nestabilita je hrozná věc, pokaždé totiž pak nastoupí jiná strana, a to státu nepomáhá. To je rozdíl proti Americe. Tady se změní prezident, předá se moc a Amerika pořád šlape. Američani si zkrátka mohou vládnout sami, a to je věc, kterou zbytek světa Americe závidí. A ještě jeden problém vidím: lidi v Česku nepřejí politikům úspěch, a to je chyba. Já taky nesouhlasím s Obamou, ale úspěch mu přeji. Když bude úspěšný prezident, bude to lepší pro moji zemi i pro mě.
Zájem o politiku z vás srší, sledujete i sport, třeba jak si vede Jihlava?
Ne, ne. Jen táta vždycky řekne, že hrají špatně, protože prohráli i s Třebíčí. Ale zajímám se, jak se daří synovci, táta se v něm vidí, doufá, že bude hrát NHL a on zase bude jezdit do Ameriky na zápasy. Když bude umět přihrát, bruslit s pukem, pak tady bude hvězda. Ti dřeváci tady neumějí nic. Proto taky beci, kteří umějí hrát s hlavou nahoře, vydělávají takové peníze. Je jich málo.
Když od vás slyším slova jako dřeváci či bafuňáři, tak se mi nezdá, že byste česky skoro zapomněl.
V Atlantě jsem hrál s Jardou Modrým, teď zase s Patrikem (Eliášem). Člověk pořád mluvil. To když jsem přijel do Ameriky, bylo to horší. Když se nemluví, tak se zapomene.
Dceru jste česky nenaučil. Proč?
Její máma nemluví česky, tak by to nebylo fér. Snažíme se, aby uměla španělsky, to se jí hodí víc.
