„Pořád to je hokej, vždycky to hokej zůstane, ale připravenost po stránce teorie i po fyzické stránce je jinde, než bývala před deseti patnácti lety,“ říká šestatřicetiletý muž, který v NHL pracuje jako šéf hráčského rozvoje Detroitu. A kterého teď kouč Josef Jandač najal jako hlavního scouta pro Světový pohár.
Může dnes tým vyhrát turnaj jen díky vnitřní chemii?
Kritická bude vždy kvalita hráčů. Kritická bude na každém turnaji i týmová chemie. A kritická bude i detailní připravenost. Každý tým, který vyhraje, musí mít tyto tři věci. Připravenost je dnes úplně na jiné úrovni, než byla v roce 2004 při posledním Světovém poháru. Pomáhá sdílení informací, ať už mezi českými trenéry, mezi evropskými... To před deseti patnácti lety nebývalo. Dnes kanadský svaz posílá trenéry gólmanů do Finska, aby se tam učili. Dřív něco nemyslitelného.
Kde je nejzásadnější posun?
V časové náročnosti. Změnilo se několik pravidel, ať už se zakázaným uvolněním, vyndala se červená čára. Hra se zrychlila, takže zatímco dřív jedno střídání trvalo kolem minuty dvacet, dnes je průměr pod 40 vteřin. Tomu se musela uzpůsobit letní příprava. Ale pozor - hokejová evoluce pořád pokračuje, tím pádem i ta trenérská. Musíme vstřebávat nové trendy a platí, že kdo nejde před dobou, tak umírá.
Laický pohled - příprava hokejistů je teď atletičtější, zatímco dřív se především posilovalo.
Hlavně je ta příprava víc specializovaná a mnohem detailnější. Klade se důraz spíš na jednotlivce než na tým. Dnes jsou hráči v malých skupinách. Jedna pracuje na dynamice, pár hráčů na vytrvalosti, další nabírají svalovou hmotu, starší hráči rehabilitují. Jednotlivec hraje v kolektivním sportu mnohem důležitější roli. A také se klade důraz, aby přípravu vedl specialista. Uvolňují se na to peníze, jde o podporovaný směr.
Zdá se, že úspěšný. Před rokem byl za svou přípravu chválen mistrovský Litvínov. Letos po titulu i Liberec.
Jelikož měl Liberec sezonu, jakou měl, překonal všechny možné rekordy, každý teď hledá důvody. Jeho úspěch se spojuje s kondiční přípravou, s dynamičtějším tréninkem, s jinou průpravou. Je to jako v NHL. Tým, který vyhraje Stanley Cup, se pak těch 29 snaží napodobit. Chtějí zjistit, proč vyhrál, co jde aplikovat i u nich. To nejdůležitější, co udělali v Liberci, je, že byli jiní než ostatní. Filip Pešán měl jiný plán a nebál se ho prosadit. Měl dostatečné slovo, aby si mohl poskládat tým, a dopadlo to tak, že uspěl.
Jiný plán v čem?
To je otázka pro Filipa.
Jednou z těch novinek v hokeji jsou i moderní statistiky. Rozšířená analýza hry postavená na číslech. Zajímalo by mě, zda by i v hokeji šel stvořit Moneyball? Tedy zfilmovaný příběh baseballového Oaklandu, kde se podceňovaný a chudý klub na základě statistik stal úspěšným týmem.
Proč ne? Každý klub si může vytvořit, co chce. Je jen otázka, jestli vyhraje, protože každý přece staví tým, aby vyhrál. Nebo aby to finančně unesl. Moneyball je příklad z baseballu a to je možná nejindividuálnější sport na světě. Všechno je to jenom souboj 1 na 1, a tak lze na ten analytický pohled klást větší důraz než v hokeji, který je specifický. Zároveň jsou moderní statistiky důležité v tom, že jimi trenér může podpořit vlastní názor nebo si naopak otevře mysl, kde hledat příčinu, proč se týmu nedaří.
A najde ji?
Není to manuál, jak vyhrát. Je to náboj k myšlení. I na konci toho filmu bylo přece řečeno, že ať jsou moderní statistiky sebelepší, proti těm nejlepším týmům stejně Oakland nedokázal vyhrát. Ale udělal něco, co do té doby ve sportu nikdo nezkusil. A to je dobře. Ať to někdo udělá i v hokeji. Ať vyhraje titul. A ať se z toho poučíme. Budu jedině rád.
Ptám se i proto, že Arizona teď najala jako generálního manažera teprve 27letého Johna Chayku, který pracoval právě jako analytik.
To je unikátní situace. Být generálním manažerem v NHL je neskutečně náročná práce: řešíte smlouvy, arbitráže, vyhledáváte hráče, jakákoliv chyba stojí desítky milionů. Když byl Vincent Lecavalier vyplacen v Tampě ze smlouvy, stálo to 32 milionů dolarů, jen aby se toho hráče zbavili. A to je dost peněz.
To je. Zajímalo by mě, jestli moderní statistiky někdy u vás či vašich trenérů v Detroitu změnily pohled na hráče? Že jste mu křivdili, či jej naopak přeceňovali.
Určitě mnohokrát.
Kdy konkrétně?
Hrál jsem pod nejlepšími trenéry světa - Claudem Julienem v juniorce, v Detroitu pod Scottym Bowmanem a Mikem Babcockem - a poznal jsem, že ti nejlepší udělají maximum, aby se zlepšili. Kdo se přestane zlepšovat, odumírá. To je nemoc z povolání. Takže moderní statistiky každý využívá. Nemá je jako bibli, ale má díky nim přesnější názory. I ti nejlepší trenéři se chtějí ujistit, jestli to na střídačce viděli dobře, nebo ne.
Realizační tým pro Světový pohár (zleva): Jiří Fischer (scout), Martin Ručinský (manažer), Petr Jaroš (trenér brankářů), Jiří Kalous (asistent trenéra), Josef Jandač (hlavní trenér), Jaroslav Špaček (asistent trenéra) a Václav Prospal (asistent trenéra).
Při mistrovství světa v Rusku jsem zblízka viděl, jak pracujete. Jak jste detailně sledoval obránce, pořád jste si dělal poznámky a říkám si, jestli si zápas užijete? Nebo je to jen a jen práce?
Ale to mě na tom baví nejvíc. Že je to práce. Že má člověk po každém zápase nějaký výstup. V Rusku jsem se soustředil na obránce. Vždy, když se český bek dotkl kotouče, jsem si napsal, co se stalo. Jestli přihrál na hokejku, jestli to šlo přes mantinel, nebo ztratil kotouč a musel se vracet. Těch detailů jsou mraky. A pak je skvělé je porovnat s výsledkem, protože ač jsou statistiky sebelepší, kvůli němu se hraje. Nikdo nehraje kvůli tomu, aby se na to dalo koukat. To je blbost. Hraje se, abychom vyhráli, protože jedině tak si udržíte práci. Ale díky statistikám dáte hráči zpětnou vazbu.
Jakou?
On chce vědět, v čem se má zlepšit. A když pak obránce cítí, že ten zápas nebyl z jeho strany ideální, já mu mohu říct proč. Mám porovnání dalších pěti zápasů a řeknu mu: Tady se ti hrálo dobře, protože ses 27krát dotkl puku a 25krát jsi přihrál útočníkovi na hokejku. Zato tady ses dotkl 23krát a jen 15krát se to dostalo k útočníkovi. Můj pohled je podpořený detailem, o který se mohu opřít. A není to nic šedivého, ten názor je černý, nebo bílý.
Právě vybrat obránce pro Světový pohár bylo zřejmě u českého týmu nejtěžší.
Obrana je specifická. Stačí si projet všechny beky v NHL, kolik jich máme. A je těžké je porovnat s těmi z KHL. Je těžké také srovnávat beky ze švédské ligy s těmi z české, dokud nejsou v jednom týmu. Takže na mistrovství světa letos několik kluků hrálo o Světový pohár. V podvědomí měli, že hrají o nominaci. Ale nebylo to jen u nás. Proto jsme v americkém a kanadském týmu viděli tolik mladíků, protože hráli o nominaci do týmu do 23 let. Proto zemím jako je Dánsko, Švýcarsko, Německo, přijeli všichni, kteří mohli. Chtěli se dostat do Výběru Evropy. Ale každá nominace je těžká a je v ní spousta otazníků. I u našich brankářů zůstává těžké rozhodnutí, kdo bude jedničkou.
Kariéru jste musel kvůli srdečnímu kolapsu ukončit už v 25 letech. Mám pocit, že v sobě máte o to víc energie než hráči, kteří hrají o deset let déle a pak se stanou manažery.
Ne vždy je věk rozhodující. Rozhodující je, kolik si kluci vydělali. Takže někteří po kariéře přemýšlejí, jestli jim to stojí za to. Ale po pěti letech se pak probudí a řeknou: Hele, on už mě ten golf tolik nebaví. Jenže za těch pět let jim ujel vlak. Já měl filozofii jasnou.
Jiří Fischer
Jak zněla?
Ken Holland (generální manažer Detroitu) mi dal nabídku na poloviční úvazek, abych se zaměřil na oblast rozvoje hráčů. Říkal, ať si to vyzkouším, oťukám se. Že se párkrát pojedu podívat za hráči, pak se mám rozhodnout... A já odpověděl: Jestli mi věříte, že bych v tom mohl být dobrý, tak jedu na plný úvazek. Na poloviční úvazky nevěřím. Lidi musí být zapálení, musí funkcí žít. Když jí nežijí, tak ji nikam neposunou. A to platí ve všem. U hráčů také. Jako bažant jsem měl možnost hrát s Jardou Jágrem, což je hokejista, kterého moje generace už neuvidí. Bylo neuvěřitelné, jak na sobě makal. Stejně tak Martin Straka, Jirka Šlégr, oba bráchové Kaberleové.
Jak se to projevovalo?
Ti kluci byli rozbití, ale byli urputní a každý den chtěli něco dokázat. A právě velkou zarputilost v sobě mají lidé z vrcholného managementu. Zajímavé je, že většinou jako hráči nehráli na vysoké úrovni. Ale zarputilost je stejně dovedla nahoru. Jen u někoho zůstala hráčská zarputilost i v jeho manažerské práci. To je případ Vládi Růžičky.
Který vás dovedl v roce 2005 k titulu mistra světa.
Já měl jeho hokejku podepsanou v pokojíčku a najednou jsem pod ním hrál na Světovém poháru a ve Vídni. On byl nejlepším českým trenérem poslední dekády. Hokejem žil. Byl na tréninku mladšího dorostu, staršího, juniorky, stavěl si tým. Vím, jak s námi pracoval u reprezentace. Nebál se měnit forčeking zápas od zápasu, reagoval na to, jak hrál soupeř. A to samé mají teď Jirka Kalous a Pepa Jandač.
Opravdu?
Ano, brzy se zapojili do trenérství. A Pepa Jandač je dnes možná nejlepší trenér v republice. Co pomáhá, je mít kolem sebe motivované lidi. Nemít ty, kteří jen opakují: Ano, ano, ano. To tady v Česku u trenérů bývalo. Trenér byl diktátor a měl kolem sebe pár asistentů, kteří vše odkývali. Dnes je doba jiná. Asistenti musí trenéra tlačit.
Často zmiňujete zarputilost, ale jak často potkáváte hráče, kteří ustrnou? Dostanou se na určitou úroveň a už se neposouvají dál...
To se kromě pár výjimek stane každému. A i těm nejlepším. Ne že by usnuli na vavřínech, ale přestane je to bavit. Jsou ikoničtí hráči, kteří třikrát končili s hokejem. Michael Jordan pětkrát končil s basketbalem a nakonec šel hrát baseball. Proč, když to byl nejlepší basketbalista, který už nikdy nebude? Teď se v americkém fotbale jeden z nejlepších hráčů, Calvin Johnson, vzdal smlouvy za 27 milionů dolarů a skončil. A je mu 30 let. To, že hráči usnou na vavřínech, je jedna věc. Že už je to nebaví, je druhá. A že už to nemají zapotřebí, je třetí. Pro mě je to ukázka a důkaz, že sport na nejvyšší úrovni je hrozně emocionální. Ale pak jsou hráči jako Chris Chelios, který hrál do 48 let. A i po padesátce chodí denně cvičit a zajímá se o stravu. Hlavní je najít lásku.
Vy jste ji po kariéře asi našel.
Našel. Ale kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že pojedu čtyři hodiny na zápas, tam si budu tři hodiny dělat poznámky, pak si dám rychlé jídlo, zase pojedu čtyři hodiny zpátky a ve tři v noci budu doma, tak na něj koukám jako na blázna.
NA INSPEKCI. Jiří Fischer sleduje v Rusku hráče, kteří by mohli dostat pozvánku na Světový pohár. Naslouchá mu Slavomír Lener (vlevo).
A dál toužíte stát se jednou generálním manažerem klubu NHL, že?
To jsem jednou řekl a od té doby se mě na to každý ptá. Ale ano - bylo by to krásné! V historii se zatím jen jednou stal Evropan generálním manažerem. Jarmo Kekäläinen (Columbus) je shodou okolností můj dobrý kamarád. A i on se jím stal zarputilostí, pracovitostí, tím, že měl jasný cíl. Jenže nesmíte mít žádné pětiletky v hlavě. Prostě musíte každý den vstát a dát tomu snu vše. A když jdete večer spát, musíte usínat s pocitem, že jste se zase o hodně zlepšili. To je recept.
Oba vaši synové hrají hokej. Jak hodně se ve vás pere role rodiče, který chce dítě na jedné straně ochraňovat, a role hokejového odborníka, který ví, co je nutné k hráčskému rozvoji?
Nedávno jsem se o tom bavil s panem Lenerem (šéftrenér svazu) a těch filozofických směrů, jak vychovávat děti, jsou desítky. V první řadě záleží na dětech. Když se vás zeptám na jména Gretzkého bratrů, tak člověk neví. Jsou tu tři bratři Staalové, z nichž všichni šli do NHL z prvního kola draftu, pak je tu čtvrtý brácha, který hrál nejvýš v AHL. A mají stejné rodiče. Takže tvrdím, že by měl být důraz kladen na to, abychom vychovávali soutěživé, bojovné a dobré děti. A to následně přenést do hokeje. Samozřejmě každé dítě, jehož táta je aspoň trošku úspěšný hokejista, je v určitém stínu. Ale já udělám vše pro to, aby moji kluci byli soutěživí a aby při zápase dělali všechno, aby neprohráli.
