Potkali se před šestnácti lety.
Vrána byl prvnáčkem, zrovna oslavil šesté narozeniny. Zavadil tou dobou trénoval právě v Letňanech a ze Slavie za ním dorazil klučina se skleslým výrazem v tváři.
„Vyprávěl mi, jak ho postavili do brány a dostali od Sparty dvacet gólů. On jich propustil dvanáct. Brankářskou výstroj už nikdy nechtěl obléct,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá legenda.
Vrána tuto historku poslouchá nerad, s chutí ale děkuje Zavadilovi za společně prožité roky. „On je důvod, proč jsem se zlepšil. Byl na mě tvrdý, dával mi velké cíle.“
Když ve středu stáli bok po boku na pódiu před letňanským obchodním centrem, Zavadil Vránu poprosil, aby mu se Stanley Cupem pomohl. „Mám po operaci ramena, takže bych ho sám neunesl. Ale byl to úžasný pocit."
Kdy jste rozpoznal Jakubův talent?
Už na druhém tréninku. Odložil brankářskou výstroj a mně to bylo hned jasné. Za ty roky praxe už mám velké zkušenosti a talent poznám. On pak vynikal na všech úrovních, vždycky byl střelcem a dával spousty gólů. Na mistrovství světa dvacítek hrál už v šestnácti letech. Kdysi jsem Jardovi Bednářovi, se kterým je Kuba příbuzný, řekl, že jednou bude lepším střelcem než on.
V čem je Vrána tak výjimečný?
Jakmile přejede s pukem pře modrou čáru, tak je nebezpečný. Umí dávat góly, má pohotové zakončení. Jen si vybavte jeho gól z pátého finále Stanley Cupu, puk se ve vzduchu vrtěl, nebyla to žádná velká rána, ale rozhodla právě pohotovost, s jakou zakončil.
Jak se vám s ním pracovalo? Musel jste ho do tréninku nutit?
Ne, nikdy, to vůbec ne. Kuba byl ohromně pracovitý, měl v sobě touhu na sobě dřít. A vůle na sobě makat je vlastně také talent. Je spousta šikovných hokejistů, kteří ztroskotali na tom, že nedokázali dřít. Dostal se tak daleko, protože hokej vždycky miloval. To podle mě mají společné všechny hvězdy. Když jsme jeli na soustředění, tak měl Kuba v pokoji branku a molitanový míček a ještě si večer před usnutím takhle hrál. Já jsem vždy říkal, že jeho může zastavit jedině zranění, nebo ženská.
S Jakubem jste udržovali kontakt, i když už hrával v zámoří. Dlouho zůstával na farmě. Nebyl tehdy skleslý?
Ano, měl takovou menší krizi, kdy v jeden moment dokonce uvažoval, že to zabalí a vrátí se do Evropy. Trochu blbě nesl, že zatímco jeho velký kamarád David Pastrňák válí v NHL, on zůstává na farmě. Byla v tom smůla, Washington měl útok nabitý jmény, zatímco Pastrňák v Bostonu zapadl do konceptu. Ale já mu věřil, tehdy jsem v Deníku Sport řekl, že z Kuby stejně bude hvězda NHL a jednou přiveze Stanley Cup.
S Pastrňákem byli zároveň přáteli i rivaly.
Přesně tak, malá rivalita mezi nimi vždycky trochu byla. Když byl Kuba možná neprávem v AHL, tak mezi nimi vzniklo trochu napětí. Ale rok a půl zpátky jsem je dával zase dohromady. Byli jsme společně ve městě a vrátil jsem se domů až nad ránem. Byl to parádní zážitek, oba jsou moc hodní a správní kluci. Pro Kubu je každopádně Stanley Cup náplastí za ty časy, kdy byl trochu nezaslouženě na farmě.
