Tajně jsem spřádal plány na obelstění StB. Neměl jsem k dispozici pas, se kterým jsem cestoval na zájezdy se Slovanem a reprezentací. Ten byl zamčený někde v kanceláři. Musel jsem využít svůj osobní doklad.
Má první žena pocházela z Brna, díky čemuž jsem oživil variantu s přestupem do Komety. Vybral jsem si ve městě pod Špilberkem byt po spisovateli Josefu Věromíru Plevovi, autorovi díla Malý Bobeš. Získal jsem novou adresu, nový pas a s ním povolení k vycestování.
Po nějaké době za mnou do Bratislavy přijel brněnský trenér František Vaněk. Povídám mu: „Stěhuju se, obrazy už jsou dole, další věci posílám rodičům. Až se vrátím z dovolené, tak se vám ohlásím.“
Snažil jsem se zastírat své záměry, což bylo naprosto nezbytné. Tříletý syn chodil do školky a měl takovou malou hokeječku, která se prodávala jako suvenýr. Chodil s ní a vykládal: „Já jdu do Kanady!“
Asi nás zaslechl. Měli jsme se ženou strach, že se naše záměry někde vykecají. Ani svým rodičům jsem nic neřekl. Stačilo málo a strčili by nás všechny za mříže.
Jenom Viliamu Fischerovi, kardiochirurgovi a bývalému fotbalistovi, ke kterému jsme tenkrát chodili se všelijakými zdravotními nesnázemi, jsem něco málo naznačil.
Těsně před odjezdem přes hranice jsme vyrazili do Banské Bystrice na svatbu tehdejšího spoluhráče Miroslava Miklošoviče. Jak se blížil den D, na manželku doléhal stres. Po cestě z Bystrice začala omdlévat, zavezl jsem ji do nemocnice, kde ji postavili na nohy.
Nebyla nějaká pápěrka. Prosadila se do národního výběru v běžeckém lyžování. Vypadla z něj až poté, co odmítla brát doping. Věděla, jak to chodí v cizině. Přesto pod tím náporem kolabovala.
Pak přišel fízl! Legenda líčí šrumec po pokoření Sovětů i návrat na balíku novin |
Já už jsem neváhal, nepochyboval. V dané situaci jsem neviděl jiné řešení. Rozhodl jsem se. Byl jsem smířený s tím, že všechno opustím a už nikdy se nevrátím.
Občas čítám nebo slýchám vyjádření našich bývalých hráčů, které údajně lanařili do NHL. Jak se někde pokoutně scházeli s někým v garáži, kde jim nabízeli kufr se spoustou dolarů. Ty historky mi připadají dost nevěrohodné.
Můj příběh nebyl až taková bondovka, třebaže se beze strachu z odhalení neobešel.
Začátkem července jsme si každý sbalili jedno zavazadlo, abychom nebyli nápadní. Zamkli jsme byt. Některé dražší předměty jsme doma nechali. Bál jsem se, že při případné kontrole by policajti pojali podezření, že se chystáme v zahraničí zůstat.
Nastartoval jsem našeho modrého citroëna. A jedeme.
Stavili jsme se ještě u našich v Hodoníně, kde jsem nechal pár osobních věcí:
„Tak za dva týdny. Pa!“
Mávali nám jakoby nic. Já počítal s tím, že už je neuvidím. MUSEL jsem pryč.
Jiné řešení neexistovalo.
Heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ nám teď připadá legrační.
VELKÝ NEDO: Tenkrát v Československu. Dva dolary kapesného a děravé rukavice |
Jenže tenkrát, v éře hluboké normalizace, se vidina změny režimu nerýsovala ani na tom nejvzdálenějším obzoru.
Nikdo netušil, jak dlouho utrpení pod ruským bičem potrvá.
Z Hodonína jsme zamířili na přechod do Rakouska v Mikulově. O den dřív tudy jako předvoj projel Richard Farda, se kterým jsme se domluvili na srazu u hokejisty Jardy Krupičky v Bernu. Ríša s ním hrával v juniorech v Brně.
Strážným vesele nakázal, aby mě pustili, až se objevím. Jeden z těch chlapíků pak skutečně povídá: „Pan Farda říkal, že přijedete.“
Jenže tím familiérnosti končí a tajné drama začíná. Pokouší se o mě úzkost. Snažím se tvářit přirozeně a uvolněně, ale myšlenky mi divoce víří v hlavě.
Podávám dokumenty.
Celník se ptá: „Co vezete? Můžu se podívat?“
Sahám po jednom z plastových kufříků s letním oblečením a toaletními potřebami. Křečovitě beru za madlo a táhnu za něj vší silou. Křup! Na zbytek výpravy si nechtěně dělám ze zavazadla vrak. Hlavně ale trnu, aby kontrolor nespatřil něco podezřelého.
Prohlídka naštěstí probíhá zdárně. A pak slyšíme báječně znějící souvětí: „Všechno v pořádku, jeďte dál.“