I když jste kvůli zranění nehrál, pohár jste zvedal jako pátý v pořadí. Až po vás se ho dočkali třeba Malkin či gólman Fleury...
Pořadí se určuje podle věku, takže pro mě není moc pozitivní, že jsem byl tak vpředu (Sýkorovi je 32 let). Ale já byl celý zápas v šatně, o přestávce se tam vždycky všichni nahrnuli, hecoval jsem. Měl jsem zkrátka pocit, jako bych hrál, i když noha bolela.
Ale po ledě jste jezdil skoro jako baletka. Jak to?
Já jsem si tu nohu nechal zatejpovat a s kustodem jsme narvali nohu do brusle, abych mohl taky na led.
Jako by se vás držela smůla. Když jste v roce 2000 vyhrál s New Jersey Stanley Cup poprvé, prožíval jste vítězství v nemocnici. Teď jste se zranil.
Asi se budu muset vždycky zranit, abychom něco vyhráli. Anebo ho vyhraju ještě potřetí, už na ledě.
A bude to v Pittsburghu, kde vám letos končí smlouva?
Rád bych zůstal. Jsme neuvěřitelně silný a mladý tým. Co dokážou Crosby a Malkin, to je neuvěřitelné. Kvůli nim bych nechtěl odcházet.
Přitom play-off jste skoro celé prožil na tribuně. Nehrál jste 14 zápasů v řadě, pak naskočil do šestého finále a hned si zlomil nohu.
Bral jsem to v pohodě. Tým vyhrával, nakonec získal Stanley Cup, nebylo potřeba něco měnit. A ta zlomenina? To je osud. Kdybych nepadl do střely, tak by dal třeba Detroit gól a nevyhráli jsme to.
V telefonu je slyšet, že za vámi je rušno. Jak probíhají oslavy?
Po utkání jsme asi do dvou do rána bouchali v kabině šampaňské. Pak jsme letěli do Pittsburghu. Byli jsme u Maria Lemieuxe doma, ale tam jsme se museli krotit, bylo to takové formální. A teď jsou před námi oslavy s fanoušky.
Vraťme se ještě k zápasu. Jak vám bylo, když se Lidström dvě vteřiny před koncem objevil ve velké šanci a mohl vyrovnat?
Byl jsem v klidu!
Vážně?
Já jsem to totiž přes kluky na střídačce neviděl. Ale slyšel jsem, že z úhlu to prý dával skoro do prázdný, ovšem Fleury tam nějak skočil. Ještěže tak, na prodloužení bych nervy neměl.
