„Přeju mu, aby si to užil a nakonec se dostal mezi sedm beků, kteří budou hrát. Šampionát v Česku je jednou za deset let, nemusí se to opakovat,“ říká Luboš Jenáček, který trénoval Ščotku ve vsetínské juniorce.
Překvapilo vás, že se vešel do závěrečné nominace?
Držel jsem mu palce a věřil. Že se mu to v takové konkurenci povedlo, je velká věc. Hráčů bylo hodně, skoro čtyřicet. Rozdíly mezi nimi jsou malé, všichni jsou kvalitní, vyrovnaní. Záleží na trenérovi, jaký typ hráče potřebuje – defenzivního, ofenzivního, praváka, leváka.
Trenér Luboš Jenáček
Jakou úlohu by měl mít v týmu, pokud bude na soupisku dopsán a zasáhne do hry?
Hodně se posunul. Je komplexnější, než býval. Přijme jakoukoliv roli. Nebojí se rozdat tvrdé hity, dokáže hrát do těla. Když má prostor, umí zaútočit a naopak, když zaútočí jeho parťák, zajistí ho.
Jak si ho pamatujete ze vsetínské juniorky?
V týmu patřil k nejlepším. Byl správně drzý. S Ondrou Slováčkem, Jindrou Abdulem a Dominikem Pokorným reprezentovali v mládežnických výběrech. Spojovalo je, že měli rádi hokej. Pak už záleží na štěstí, aby se to nějak nezvrtlo, jak chcete pracovat. Předpoklady pro velký hokej měl.
Česká soupiska má 22 hráčů. Nezapsaní zůstali Ščotka, Lenc a Michal Kovařčík |
Vyčníval už v žácích?
Tam jsem ho až tolik nevnímal. Co říkali jeho trenéři z mladších kategorií, tak patřil do valašského průměru. V dorostu už ale vynikal. To musíte mít dané. Měl talent pro hru, pohyb, vidění, dobrou hlavu. Nebál se hrát, neodhazoval puky, snažil se je konstruktivně vyvážet. Pamatuji si ho jako ofenzivního, produktivního obránce. A vybavuji si, že v určitém období to byl malinko hajzlík. (úsměv)
Jak se to projevovalo?
Občas se mu nepodařilo vstát na ranní trénink, rád se pobavil. To si ale pak odpracoval jindy. S Adamem Hořanským (současný útočník Vsetína) byli experti. (úsměv) Jejich ročník jezdil pravidelně na republikové mistrovství a většinou to ve finále s Kometou otočili. Přitom hráli na deset, dvanáct hráčů. Byli schopni uhrát zápas na dvě pětky. Byli pořád na ledě, získávali herní kondici, vyhráli se. Nesvazovali je a nechávali hrát. Chyby k hokeji patří. I když je udělali, vždycky převažovaly klady. Doma měl výborné zázemí, skvělého dědu, i rodiče Víťa s Jarkou ho podporovali, ale dali mu určitou volnost. A udělali dobře.
Ze Vsetína odešel už v osmnácti. Udržet ho bylo těžké, že?
Bylo to pochopitelné. Spadli jsme z juniorské extraligy. Teď už kolikrát odchází pryč osmáci, i když mají soutěž doma. Honza zamířil do Pardubic a brzy dostal šanci v áčku. Vedle borců jako Čáslava získal školu.
Tehdy byl ve hře i Zlín. Proč to neklaplo?
Hodně se to řešilo. Ze všech hráčů šel do Zlína jen Adam Hořanský. Rivalita mezi kluby je silně zakořeněná. I v žácích byly zápasy vypjaté a vyhecované. Vím, že s Honzou mluvil i zlínský trenér Rosťa Vlach, nakonec se rozhodl pro Pardubice a ukázalo se, že to byla dobrá volba. V mládeži vytvářeli lepší podmínky než Zlín. Hned v prvním roce už naskakoval do extraligy. Pak pokračoval do Litvínova, kde mu hokej vyhovoval víc. Začal se bodově prosazovat a hrál přesilovky.
Ve finském Jyväskylä se stal okamžitě po příchodu kapitánem, na mistrovství světa v roce 2022 byl asistentem, stejně jako letos v Kometě. Je vůdčím typem?
Určitě. V dorostu byla ve Vsetíně správná banda kluků a Honza byl jedním z lídrů týmu. Kluci za ním šli, měli ho rádi. Byl oblíbený a věřili mu. Trenér se na něj může spolehnout na ledě i v kabině.
Ščotka nikdy nezkusil odejít do zámoří. Zvládl by to?
To by se muselo vidět. Pamatuji si Tomáše Kapustu. Se svým stylem hry byl pro zámořský hokej předurčený, ale nikdy se v NHL pořádně neuchytil. Tři roky byl na farmě Edmontonu, kde doznívala slavná generace, která vyhrávala Stanley Cupy. Často je to o štěstí a trenérovi, někteří nemají Čechy rádi. Ale věřím, že kdyby dostal šanci, a ne jen štěky, prosadil by se.
