Díky výluce v NHL jste letos poprvé ve své kariéře hrál českou nejvyšší soutěž? Jakou kvalitu podle vás extraliga má?
Ze začátku jsem nevěděl, co mám od extraligy očekávat. Ale nakonec jsem byl s její úrovní spokojen, je to opravdu velice kvalitní soutěž.
Ve Slávii, kde vedle vás nastupovali například slovenští reprezentanti Jozef Stümpel a Žigmund Pálffy či Tomáš Vlasák, se vám podařilo vyhrát kanadské bodování klubu. Se svou první extraligovou sezonou jste tedy musel být spokojen?
Byla skvělá. Se základní částí jsem velice spokojen. Myslím, že mi docela dařilo. Je jen škoda, že nám to nevyšlo i v play-off. Tým jsme totiž měli dobrej. Ale to už je bohužel hokej, co se dá dělat.
Věřil jste, že je vaše kvalitní forma zároveň pozvánkou na mistrovství světa?
Doufal jsem v to. Věděl jsem, že mám za sebou zdařilou sezonu, ale hotová věc má nominace v žádném případě nebyla. Přesto jsem se cítil dost v pohodě. Tím, že jsme vypadli z play-off tak brzy jsem si dokázal fyzicky i psychicky odpočinout.
Pak už vše záleželo jen na trenérovi.
Pomohlo vám, že vás Vladimír Růžička vedl ve Slavii?
Asi ano. Myslím si, že mě Růža z celého roku dobře znal a věděl, co ode mě může očekávat.
V přípravě se českému týmu často vytýkalo, že je příliš ofenzivně laděný a nemyslí na zadní vrátka. Na mistrovství světa jste ale nakonec v devíti utkáních dostali pouze devět branek. Kdy přišla ta změna?
Na šampionátu jsme sice dostali devět gólů, ale asi jen dva nebo tři v rovnovážné situaci. Všechny ostatní jsme inkasovali v oslabeních. Hráli jsme totiž kvalitně zezadu, navíc nás skvěle držel Voky (brankář Tomáš Vokoun, pozn. autor). Po pár zápasech, kdy jsme nedostali v pěti lidech góla, jsme všichni věděli, že to takhle funguje a že se takhle vyhrávají zápasy.
Na úvod vás čekala skupina, ve které jste byli jasnými favority. Jak se ale hraje proti týmům jako je Švýcarsko, Německo a Kazachstán, když víte, že musíte vyhrát, zatímco soupeř může pouze překvapit?
Velice těžko. Jak jste viděli, Švýcaři hráli dobrý hokej, takže to bylo náročné. A i když jim konec šampionátu nevyšel, na začátku hrálo Německo taky kvalitně. Pak je složité proti nim hrát. I když jsou to takové ty "povinné body".
V zápase s Německem se navíc zranil Jaromír Jágr. Neměli jste strach, že jste v tu chvíli největší osobnost týmu ztratili?
Sice jsme věděli, že to má zlomené, ale hned po zápase se v kabině říkalo, že Jarda hrát bude. Takže to bylo v pohodě.
Na úvod osmifinálové skupiny vás čekal souboj se Slovenskem. Berete souboje s tímto soupeřem nějak emotivněji?
V těchto zápasech se většinou všichni známe. Zvlášť starší hráči hráli ještě za společnou zemi. Já jsem už od sedmnácti, kdy jsem začal za reprezentaci hrát, nastupoval proti Slovensku. Ale určitě to více emotivní je, jde o takové malé derby.
V osmifinálové skupině jste v zápase s Ruskem utrpěli jednou porážku na šampionátu...
Myslím si, že nám právě tato prohra strašně pomohla. V tu chvíli jsme si uvědomili, že i přes všechna předchozí vítězství to samo nepůjde. Mistrovství světa navíc těžko vyhrajete tím, že zvítězíte ve všech devíti zápasech. To je ohromě složité. Rusáci hráli výborně, a i když jsme my hráli taky dobře, měli jsme trošku smůlu v koncovce.
V klíčovém utkání celého mistrovství jste narazili na USA. Mysleli jste na to, že jim musíte vrátit rok starou porážku ze čtvrtfinále z Prahy?
Vrátit jsme jim to určitě chtěli. Ale hlavně jsme měli obrovskou touhu postoupit dál. Člověk je tak blízko úspěchu. Voky to při nájezdech vzal na sebe a všechno jim vyčapal.
Další drama sledovali fanoušci při semifinále se Švédskem. Podle všech statistik vyrovnaný zápas rozhodl až gól v prodloužení...
Podle mě to byl ten nejvyrovnanější zápas, vyhrát mohl kdokoliv. Rozhodla jediná střela, jedna chybička. Můžeme být rádi, že jsme si vítězství vydřeli na naší stranu.
Ve finále váš čekal duel s Kanadou, která v posledních letech vyhrála prakticky vše, co mohla. Na vás však nestačila. Bylo to tím, jak psal ruský tisk, že byli Kanaďané příliš unavení po semifinále s Ruskem?
To si nemyslím. Vždyť my jsme podobně těžký zápas jako hrála Kanada s Ruskem hráli se Švédama. Navíc o čtyři hodiny později. Takže Kanada měla více času na odpočinek. Další neméně důležitou věcí je i to, že oni si mohli v klidu dojít na večeři. Zatím co my jsme šli spát ve tři, ve čtyři hodiny ráno. Po takhle emotivních zápasech se totiž špatně spí, takže v tomhle bych tu příčinu rozhodně neviděl.
Co tedy bylo tím nejdůležitějším faktorem, který rozhodl o vaší výhře?
Řekl bych, že jsme více věřili ve vítězství. Hráli jsme přesně to, co jsme si řekli v kabině, pozorně bránili a čekali na chyby. A hned v páté minutě jsme jednu z nich potrestali. Poté jsme hráli v pěti zezadu, opatrně a většinu zápasu jsme tak Kanadu nepouštěli do větších šancí.
Právě ve finále jste vstřelil vaší jedinou branku. Střela přes celé hřiště do opuštěné branky byla vašim prvním gólem na seniorském mistrovství světa. Na kolik byl ten biliárový zásah dílem náhody?
Určitě jsem k němu potřeboval dost štěstí. V tu chvíli člověk moc nevymýšlí, protože to ani nejde. Hráli jsme ve čtyřech proti šesti, puk byl v brankovišti, odkud vypadl. Já jsem se jenom natáhl, byl jsem zády k jejich bráně. Člověk ale podvědomě ví, kde ta brána je. Otočil jsem se a ihned vystřelil. Pak už jsem ten puk jen očima tlačil do branky.
Vaše střela byla definitivní pojistkou vítězství. Poté už jste mohli začít oslavovat. Jaké jste měl bezprostředně po výhře pocity?
Přemýšlel jsem úplně o všem možném. Zpíval jsem si hymnu a měl jsem obrovskou radost. V tu chvíli si člověk opravu vzpomene na to, kolik potu ho to stálo. Kolik koleček na oválu musel oběhnout, kolik činek musel zvednout. Nevím, jestli to k tomu patří nebo ne, ale já jsem to tak měl. Byl jsem opravdu šťastnej. Je to zážitek, který se nedá popsat, ten si musí člověk zažít. A já každému přál, aby si to mohl prožít. Je to totiž neuvěřitelná věc.
A jak se vám líbily oslavy po příletu do Prahy?
Bylo to neskutečné. Já jsem si jen v duchu tajně představoval, že to bude takové. Bylo to fakt super, lidi byli skvělí. Co předváděli už při té cestě z letiště, to bylo fantastické. Já jsem z toho byl úplně hotovej.
Oslavy pak vyvrcholily na Staroměstském náměstí...
Bylo tam snad třicet tisíc lidí, všichni skandovali, měli z toho obrovskou radost. Tady člověk vidí, jak je náš národ při podobných akcí pohromadě a že jsme hokejový národ.
A jaké jsou vaše plány pro nejbližší budoucnost?
Budu si užívat dovolenou. Jen nevím, jestli budu doma, nebo někam pojedu. To ještě uvidím.
