Na rozjívené fandy a jejich oslavné poplácávání po zádech je zvyklý. Ale že zrovna od trestanců a nejtěžších žalářníků? Gólman prvoligového Hradce Králové si jednu podobnou zkušenost odnesl ze své zámořské mise, kde se nechal zatáhnout do hokejového šílenství a řady dalších dobročinných projektů při působení v kanadském Sault Ste. Marie coby junior. "Tam se podobné akce konají daleko častěji," vzpomíná Jakub Čech na teenagerská léta.
Ostatně v Kanadě je hokej náboženstvím. Dokonce i ve věznici, kam Čecha klub i se spoluhráči poslal sehrát přátelský zápas s trestanci. "Ale kdybyste viděl ty cely. Byl to masakr," usmívá se šestadvacetiletý brankář.
Že se i juniorské kluby často zapojují do dobročinných projektů, je známé. Ale tohle je docela bizarní případ.
Ale jo, hráli jsme hokej ve věznici, nebo dokonce volejbal s vězni.
Co jste si říkal, když vás vedení klubu v Sault Ste. Marie na tuhle akci vyslal?
No nejdřív jsme se smáli, mysleli jsme si, že si vedení našeho týmu dělá srandu, že jedeme hrát do vězení hokej. Vždycky nás vybrali pár, kdo půjde na promo akci. První rok jsme si takhle jako sedmnáctiletí kluci se spoluhráčem Martinem Tůmou užili, protože jsme chodili snad na všechny. Ale tohle jsme vážně brali jako legraci.
Když šlo do tuhého a nešlo o vtípek, obával jste se, co se bude dít přímo ve vězeňském areálu?
Vyjeli jsme autobusem dvě hodiny za město do jedné z nejstřeženějších věznic. Bylo nám řečeno, že kdybychom hráli proti těm nejhorším vrahounům, že by nás normálně odnesli. Takže to bysme si moc nezahráli. (směje se) Ale třeba lidé, kteří se provinili ne tolik závažnými delikty, tam normálně hrají ligu. Má to i svá pravidla. Nesmějí se nikdy porvat, hrát do těla. Takže hrají pouze technicky a tím, jak je v Kanadě hokej populární, je to pro ně zábava.
Jak vůbec vypadala atmosféra hokejového zápasu proti kanadským vězňům?
Všechny zápasy se hrají venku, ale oni měli krásné nové hřiště. Zrovna když jsme přijeli, pražilo na hřiště slunce a led trochu tál. Tak jsme prostě nastoupili v botách a ke všemu měli speciální puk, který není až tolik tvrdý.
I pravidla zůstala klasická?
Všechno měli perfektně zorganizované. Hráli jsme jenom na dva poločasy. Ale hlavně mě pobavilo, jak to řešili se sněhem. Neměli rolbu, a když byla přestávka, ti, kteří hráli, si odpočinuli a na kluziště nastoupili jiní vězni, co naběhli na led a uklízeli ho smetáky a hadry.
Uměl byste si představit, že byste podobný zápas sehrál v českých podmínkách?
Těžko říct. Za mořem měli pořádání těchto utkání vychytané do posledního detailu. Konkrétně v tomhle případě byli na "stadionu" připraveni pro každý případ zasáhnout odstřelovači. Ale ti kriminálníci si stejně nedovolili dělat problémy.
Vy jako hokejoví hráči jste měli také své bodyguardy?
Když jsme šli venkovním koridorem, obklopila nás celá eskorta. Připadali jsme si úplně jako v amerických akčních filmech. Bylo minus deset, ale stejně tam měla tahle hovada tělocvičnu a jen jsme tam nastoupili a už si říkali - á, "čerstvé maso" přichází. Všichni jsme se najednou shlukli do takového klubka a svorně šli.
Nedivím se vám.
Jo, ale největší sranda byla, když jsme tam odsud odcházeli. Chytání si místo mě vyzkoušel jeden obránce a toho jsme tam nechali. Po sto metrech jsme se otočili a říkáme si: kde sakra je. A najednou vidíme, že mu ti vězni nesou věci, jdou okolo něj a chrání ho.
Poprvé v životě jste měl ale opravdu respekt ze soupeře, že?
To jo, ale fakt jsem si ulevil, že nehráli ti zločinci, co seděli za mnohem těžší skutky. To bychom podle mě nedohráli. Ale měli jsme i společný oběd a někteří nám popisovali svoje životní příběhy. Docela trpký. Jeden chlapík mi tam vyprávěl, že srazil malé dítě a dostal čtyřicet let za mřížemi.
