„Je to trenérská legenda, velký nadšenec a skvělý chlap,“ dodává Rolinek.
Co říkáte na slova kapitána zatím posledních českých mistrů světa z roku 2010?
Těší mě to, s Tomášem jsme vycházeli vždy velice dobře, máme takový, řekl bych, až kamarádský vztah.
Jak dlouho už působíte u žďárské hokejové mládeže?
Zahajuji čtyřicátou sezonu. Začal jsem prakticky hned, když jsem v roce 1979 přišel do Žďáru jako aktivní hokejista. Prošel jsem všechny mládežnické kategorie, dvě sezony jsem trénoval i muže. Těch vzpomínek je plno. Když jsem přišel hrát první ligu, měli jsme povinnost pomáhat trenérům mládeže. Od roku 1983 už jsem vlastnil B licenci a měl svůj ročník, se kterým jsem šel od nejmenších až po juniorku. Pak jsem zase začal od nejmenších a došel s nimi do staršího dorostu. Potom jsem patnáct let trénoval dorostence, jen jsem dvakrát odskočil k mužům, když tady byly problémy s HC Senators.
Období na přelomu 70. a 80. let platí dosud za nejlepší roky žďárského hokeje, souhlasíte?
Ano. Na páteční exhibici Návrat legend byli pozváni a oceněni i hráči, kteří se na těchto nebo i dalších sezonách podíleli, kdy třeba v těžké době po pádu do krajského přeboru pomohli k návratu do II. ligy a neutekli za lepšími podmínkami.
Jubilejní sezonaSvoji čtyřicátou sezonu začíná ve Žďáře trenér mládeže Václav Marek. Bruslit učil i zlatou generaci. |
Na jedné z archivních fotek jsem vás viděl i s céčkem na dresu. Jak dlouho jste dělal kapitána?
Když jsem přišel, bylo tady hodně hráčů z brněnského Ingstavu. V první lize dělal kapitána Jirka Poláček. Když tito hráči odešli nebo skončili, přebral jsem céčko já, měl jsem ho pak sedm sezon.
Spousta hráčů, která byla pozvána na exhibici do týmu hvězd, vám prošla rukama. Ono bude asi jednodušší vyjmenovat ty, které jste netrénoval, ne?
(Usmívá se) Jsem rád, že, když jsem kluky potkal při autogramiádě, všichni se ke mně i po letech, kdy se toulali po lepším hokeji, hlásili. Máme si o čem povídat.
Zavzpomínejte třeba právě na Tomáše Rolinka.
Toho jsem trénoval od nějakých pěti let, zavazoval mu brusle a utíral nos. Napíšeme si, když má úspěchy. Přál jsem mu i k titulu mistra světa, pak jsem měl možnost se vyfotit s pohárem. Trénoval jsem všechny tři žďárské mistry světa, tedy i Koukala a Vampolu, než odešli do Pardubic a Vsetína. Hokej jsem učil i Radka Hamana s Martinem Rouskem.
A co mladší ročníky, o kterých je teď hodně slyšet?
Nečas, (Martin) Kaut, Trejbal a další, to už je spíš práce Martinů Sobotky (nyní trénuje A-tým Horácké Slavie Třebíč – pozn. red.) a Nečase staršího. V tu dobu jsem byl u juniorky.
Co se vám honí hlavou, když vidíte u stropu stadionu na Bouchalkách symbolické dresy s čísly a jmenovkami mistrů světa?
Je to milá vzpomínka a taky zadostiučinění, že moje práce, kterou dělám rád doteď, není zbytečná. Takové pohlazení na duši.
Kdo je Václav MarekProfil
|
Komu z těchto tří mistrů světa jste dával při odchodu ze Žďáru největší šanci, že se prosadí ve velkém hokeji?
Jednoznačně Tomášovi, kterého jsem měl pod křídlem odmalička. Jeho růst a píle v tréninku, to byla jistota, že když půjde do vyšší soutěže, že se prosadí. Že mu to půjde až takhle, to jsem v tu dobu samozřejmě nemohl říci. Petr Koukal byl taky hodně pracovitý, u Vampiho jsem si nebyl tak jistý.
Přitom Rolinkovi trvalo, než se natrvalo prosadil v extralize, stal se tahounem Pardubic a pak i reprezentace. Musel toho hodně skousnout a odehrát i na hostováních.
Trvalo to, ale věřil jsem tomu, že ví, co dělá a proč to dělá.
Určitě máte s těmito kluky spoustu zajímavých historek. Prozradíte nějakou?
Když Tomáš Rolinek odešel do Pardubic, byl tam nejdřív jen na hostování a mohl hrát některá utkání i za nás. Potřebovali jsme porazit Kopřivnici. Tomáš přijel, vyhráli jsme 7:2 a on dal šest gólů. Po necelém roce pryč na něm byl znát ohromný rozdíl v kvalitě.
Určitě jste zažil taky spoustu klukovin. Co vám hráči prováděli?
Byli různí problémoví hráči, ale je to kolektivní sport, problémy se takto musí brát. Hokej nemohou hrát svatoušci nebo uťápnutí chlapci. Kdyby mi to bralo energii, tak bych to nedělal, spíš mě vždycky nabíjeli.
Jak se tak dívám, vlasy vám z nich nevypadaly.
Už jich sice nemám tolik, ale nevypadaly mi, to ne. Vždycky jsem si s klukama nějak poradil, ale byly i kázeňské přestupky, které se musely řešit. Na horší věci se většinou zapomíná, je potřeba být pozitivní.
Kolik jste zažil hráčů, kteří měli všechny předpoklady pro velký hokej, ale takříkajíc zhasli?
Byli takoví. V jednom z těch ročníků, které jsem táhl odmala, jsem měl Jirku Kauta a Luboše Slavíčka. Kaut, řekl bych, trošku prohazardoval talent svým přístupem, Slavíček měl zdravotní problémy. To byla dvojice k pohledání, hráli spolu naslepo.
Nicméně u Kautů ty hokejové geny pořád jsou. Jiřího synovci Tomáš a Martin se prosadili, toho druhého si letos dokonce vybralo v prvním kole draftu NHL Colorado Avalanche.
Když jsem tady začínal, trénoval jsem jejich tátu Martina, který chytal. Dal se pak na studium. Ty geny jsou v rodině vidět.
Žďárský hokej je po restartu v roce 2007 v posledních letech na vzestupu, áčko hraje každý rok na špici druhé ligy. A podle dalších odchovanců, kteří odcházejí do extraligových klubů a nastupují za mládežnické reprezentace, je vidět, že se tady dobře pracuje s mládeží.
Ti nejlepší samozřejmě odchází do větších klubů. Výchova začíná už v přípravce. Daří se nám dělat projekt Pojď hrát hokej. První rok přišlo na tuto akci 63 dětí, na další dvě kolem 50. To se odráží v přípravce a mladších žácích, to je základ. Když je v přípravce deset dětí, ve starších žácích už zůstanou třeba jen tři čtyři. Tyto akce pomohly k tomu, že máme přípravku našlapanou.
A pomáhá vám při náborech to, že rodiče vidí cestu všech těch Rolinků, Koukalů a Nečasů?
To fungovalo i dříve, když Žďáráci byli vidět v národním týmu. Ale zaspali jsme nábor před pěti roky, nevím, v čem byl hlavní problém. Tehdy nám úplně vypadly dva ročníky, do dorostu nám pak přišlo jen čtyři a pět hráčů. Museli jsme pak týmy doplňovat hráči z okolí. Gros musí být z domácích, jinak je problém dát mančaft dohromady.
Přijde mi, že Žďár produkuje pro velký hokej výrazně víc útočníků než beků. Čím to?
Ale teď máme venku například obránce Ondru Trejbala (19letý odchovanec hraje v Minnesotě Wilderness v NAHL). Je to asi tím, že většina kluků chce dávat góly než jim zabraňovat. Z toho to asi pramení. I můj vnuk strašně rád dává góly, v mladších žácích z něj udělali obránce. Povídá: Dědo, já bych chtěl hrát zase útočníka. Já mu říkal: Musíš mít radost i z toho, že gólu zabráníš.
