„Zatím pracuju hlavně s mladšíma klukama, od těch úplně nejmenších až po juniory. A pro ně je lepší, když jim některé situace ukážu přímo na ledě,“ vysvětluje sedmačtyřicetiletý Biegl.
„Navíc se dokážu vžít do pocitů, které prožívají, když stojí v brankovišti,“ doplňuje s tím, že gólmany druholigového žďárského A-týmu převezme až v srpnu.
Vzpomínky na vojnu
Na Vysočinu se tenhle úspěšný hokejista, který se může pochlubit například titulem ze slovenské nejvyšší soutěže, případně cenou pro nejlepšího brankáře české extraligy ze sezony 1993/94, vrací po dlouhých šestadvaceti letech.
Jeho vzpomínky na tehdejší dobu se ovšem nepojí se Žďárem nad Sázavou, ale s Jihlavou. V roce 1989 totiž narukoval v rámci povinné vojenské služby do Dukly, i když většinu času strávil pendlováním mezi Jihlavou a Táborem.
„Byl to rok obrovských změn,“ připomíná dobu, kdy v tehdejším Československu končilo období totality. „Moc příležitostí jsem sice nedostal, ale třeba právě to mě posílilo,“ usmívá se.
Ve statistikách ze zmiňované sezony 1989/90 má nakonec zapsaný jediný start v dresu Dukly Jihlava. A ten mu musel uvíznout v paměti, i kdyby nechtěl.
Jedničkou tehdejšího jihlavského A-týmu byl Dominik Hašek, který ale na konci základní části odmítl odchytat zápas proti Pardubicím. Důvod byl jasný, Tesle hrozil pád do nižší soutěže a „Pardubičák“ Hašek se na tom nehodlal podílet. V brance vydržel pár vteřin, načež se nechal vystřídat právě Bieglem.
„Jenže ani pro mě to nebylo jednoduché. Já se měl po vojně taky vracet do Pardubic,“ připomněl paradoxní situaci.
Na rozdíl od reprezentanta Haška byl ale Biegl teprve osmnáctiletý začínající gólman a jakákoliv revolta tak v jeho případě absolutně nepřipadala v úvahu.
„Jsou věci, které se nedají ani po tolika letech říct naplno. Ale prostě jsem šel do branky s vědomím, že to musím zvládnout, jinak bych taky mohl konec vojny dokončit jako pohraniční stráž. Přesně to mi bylo těsně před vstupem na led sděleno. Všechno se řešilo rozkazem. Na demokracii nebyl v Dukle prostor,“ říká.
Zmiňovaný zápas nakonec Dukla vyhrála 5:2. „To bylo dobrý, jenže když jsem se pak vrátil do Pardubic, měl jsem to tam dost těžké. V té době nebyly přestupy, odchody z mateřských klubů a takové ty věci obvyklé. Dneska by se nad tím nikdo nepozastavil,“ je přesvědčen.
Nejlepší roky? Ve Vsetíně
Kariéra Radovana Biegla každopádně nabrala po návratu z vojny úspěšný směr. V Pardubicích strávil dalších šest sezon, poté se přesunul do Třince, do Bratislavy a v neposlední řadě také do Vsetína. „Na Vsetín vzpomínám rozhodně nejraději,“ přiznává.
Momentálně ho však těší i trenérské angažmá ve druholigovém Žďáru. „Strašně moc mě ta práce naplňuje, mám z ní velmi dobrý pocit. Kluci skvěle pracují, poslouchají moje rady. A úplně nejlepším oceněním je, když dávají najevo, že je trénink baví,“ svěřuje se nový trenér brankářů žďárských plamenů.
Poslední zápas aneb soupeři by trhali registračkyPoslední zápas před definitivním koncem své hokejové kariéry odchytal v necelých 45 letech. Před dvěma lety na jaře pomohl Radovan Biegl Trutnovu do druhé ligy a hned po vítězném duelu s Milevskem oznámil: Končím! „Já už jsem nějaké čtyři roky předtím odložil výstroj na půdě, jenže Trutnováci mě poprosili, jestli bych jim nepomohl. A tak jsem ji zase snesl a pokračoval. Až do té doby, než jsem jim pomohl k postupu. To jsem holt celý já, neumím říct ne, když mě někdo poprosí,“ usmívá se sedmačtyřicetiletý bývalý extraligový gólman. Jeho působení v brankovišti u žprý ale v posledních zápasech bylo hlavně o využívání nasbíraných zkušeností. „Je pravda, že trénink z mojí strany nebyl takový, jako když jsem býval mladší,“ souhlasně pokyvuje hlavou. „Kdyby druhý den po zápase někteří z našich soupeřů, které jsme porazili, viděli, jak vypadám, určitě by roztrhali svoje registrace. Nemohl jsem ani chodit,“ směje se Biegl. Každopádně i v minulé sezoně si nakonec zachytal, jenže už jenom občas - s veteránskou reprezentací. „Zavolali mi, jestli bych s nimi nechtěl odehrát Světovou veteránskou ligu. Asi neměli nikoho, kdo by byl po pětačtyřicítce ještě schopný pohybu,“ říká se smíchem. „Ale bylo to skvělé. A kdyby se mi ozvali znovu, zase bych moc rád souhlasil. Už jen proto, že s těma klukama, proti kterým jsem kdysi hrával nebo s nimi působil v jednom klubu, si mám pořád co říct,“ vysvětluje Biegl. |
