„Měl jsem problémy s třísly, ale naštěstí už je to v pořádku,“ hlásil s úlevou dvacetiletý hokejista, který se do mateřského klubu vrátil po tříletém působení v zámořské QMJHL.
Zranění se vám stalo při tréninku, nebo při některém utkání?
Já vlastně ani nevím. Odehrál jsem zápas s Třebíčí a všechno bylo v pohodě, jenže druhý den jsem nemohl došlápnout na levou nohu. Ale jak říkám, naštěstí je to pryč.
Teď už vás tedy nic nelimituje?
Ještě se musím dostat do pohody a nabrat fyzičku, což je otázka času a několika tréninků. Jinak už je všechno zase tak, jak má být.
Co jste ten měsíc bez hokeje dělal?
Chodil jsem se na kluky aspoň koukat. (usmívá se) A strašně jsem jim záviděl, že můžou hrát.
Jste klidný divák, nebo spíš nervózní? Svrběly vás ruce?
Ano, přesně jak říkáte, bylo hrozné vědět, že nemůžu naskočit a pomoct, když se třeba zrovna nedařilo. Celkově jsem ale spíš klidný.
Do Jihlavy jste se vracel s tím, že pokud se objeví zajímavá nabídka odjinud, tak můžete kdykoliv odejít. Ozval se někdo po těch úvodních zápasech?
Ne, a pak jsem byl zraněný, takže se ani nikdo ozvat nemohl. Uvidíme, co bude teď.
Nelitujete toho, že jste opustil zámoří a vydal se zpátky domů?
Prostě jsem si řekl, že už tam nechci být v juniorské soutěži a hrát na výjimku, chtěl jsem si vyzkoušet chlapský hokej. Pravda, měl jsem sice trochu jiné plány, jenže ty nevyšly. A proto jsem byl moc rád, že jsem dostal nabídku od Dukly Jihlava, jmenovitě od pana Ščerbana. Vážím si toho.
Těšil jste se zase na rodinu a místa, která znáte?
Jasně. Po třech nebo čtyřech letech jsem zase chodil tam, kam jsem byl zvyklý chodit pořád. Navíc se tady nic moc nezměnilo, všechno zůstalo tak nějak stejné.
Minimálně kádr Dukly se však určitě obměnil...
Jo, to je pravda, je mladší. Byl jsem proto v očekávání, jak se bude hrát. Ale to byla asi jediná změna.
A jak se tedy podle vás hraje?
Věděl jsem, že v Jihlavě jsou vždycky nejvyšší cíle. Co si pamatuju, tak tomu tak bylo pokaždé. Pravda, pár bodů jsme ztratili, ale nic hrozného. Ano, mohlo to být o něco lepší, ale jinak si nestěžujeme.
Život v Kanadě a v Česku je asi dost odlišný, postrádáte tady něco, na co jste si v zámoří zvykl?
Nemůžu říct, že by mi něco vyloženě chybělo. Každý stát má něco do sebe. Spíš mě napadá, co mi rozhodně nechybí, a to je těch jejich 30 stupňů pod nulou. (usmívá se)
Říká se, že co český hokejový fanoušek, to trenér. Jak to v tomto směru chodí v Kanadě?
Ve fandění je zásadní rozdíl. Fanoušci tam ženou svůj tým, ať už se daří, nebo se nedaří. Nikdy jsem neslyšel žádné nadávky, pokřikování ve smyslu koučování. To tam neexistuje. Tady je to holt jiné, protože česká mentalita je jiná.
Možná i v návaznosti na to byste do budoucna preferoval raději českou extraligu, nebo plánujete spíš zahraniční angažmá?
Myslím, že člověk by měl jít k cíli postupnými kroky, nespěchat. Takže bych asi bral nejdřív extraligu. Pak teprve můžu mířit někam dál.
Máte oblíbený extraligový klub?
Ne, mně se ta liga líbí celá, protože v ní není vyložený favorit. Na začátku překvapil Litvínov, naopak Zlín je nečekaně úplně dole, takže se na ni můžu koukat s tím, že nevím, co bude. Je prostě zajímavá.
Když se zase na chvilku vrátíme zpátky do první ligy, tak vy zatím nemáte na kontě ani jeden kanadský bod. Neznervózňuje vás to?
Ani ne, já nikdy nebyl bek, který by sbíral hodně bodů. A hlavně je pořád teprve začátek sezony, tak to třeba časem přijde.
