Když na led Horáckého zimního stadionu v Jihlavě v polovině osmdesátých letech minulého století vyjela útočná řada Libor Dolana, Jiří Kučera, Petr Vlk, soupeřům se obvykle roztřásla kolena. Naopak nabité ochozy si okamžitě žádaly gólový příspěvek v hostující síti...
Přesně tohle totiž tehdejší Dukla uměla – vytvořit z mladých, často neznámých, ale talentovaných hokejistů lajnu, která ostatním celkům naháněla strach.
„Jasně, že na tu dobu pořád moc rád vzpomínám,“ svěřil se Libor Dolana, který příští rok v květnu oslaví 60. narozeniny. „Taky jsem v minulých letech občas zašel na zimák jako divák, když ještě stála stará hala. Hlavně v sezoně, kdy hrála Dukla zase na chvilku extraligu,“ zmínil soutěžní ročník 2017/18.
Libor DolanaNarodil se 6. dubna 1964 v Hradci Králové. Hokej na nejvyšší úrovni, včetně reprezentace, hrával i jeho otec Jiří. Libor Dolana oblékal do 15 let dres rodného Hradce, poté si ho vyhlédly Pardubice, odkud v roce 1982 zamířil na vojnu do Jihlavy. A v Dukle se mu zalíbilo natolik, že později odmítl návrat do Pardubic, za což mu diciplinární komise zakázala na rok činnost. Nikdy však svého rozhodnutí nelitoval. S Jihlavou získal tři mistrovské tituly a zahrál si i za reprezentaci na dvou světových šampionátech, odkud si přivezl dva bronzy. Hokeji se později věnovali i jeho synové Tomáš a Roman. |
A co dělá Libor Dolana dnes?
Chodí po doktorech. (hořce se usmívá)
Copak se vám stalo?
Za celou svoji kariéru jsem neměl nikdy nic zlomeného – a vidíte, teď nedávno jsem si zlomil hned pět žeber naráz. Z toho dvě nadvakrát.
Srazil jste se s bagrem?
(směje se) To ne, uklouzl jsem u nás před domem na schodech. V ruce jsem měl dvě tašky, přidržoval se zábradlí a najednou prásk ho. Blbé schody.
Aspoň víte, jak bylo spoluhráčům, kteří zlomeniny zažili například na ledě při zápase...
Jenže já věřil, že už mě nic takového nepotká. Byla to děsná šlupka. Chvilku jsem machroval, že to bude dobrý, že už jsem přece spadl mockrát, jenže pak už se to nedalo vydržet, tak jsem vyrazil do nemocnice na urgent.
A oni si vás tam rovnou nechali?
Přesně tak, strávil jsem tam asi pět dnů. Věřte mi, že ty první dny bych nepřál nejhoršímu nepříteli. Tak strašně to bolelo. Naštěstí jsem v té době neměl ani kašel, ani rýmu. A vlastně ani důvod se smát.
A když zrovna nepadáte nebo nechodíte po rehabilitacích, tak se věnujete čemu?
Dělal jsem školníka na jedné jihlavské škole, ale dohodli jsme se, že naši spolupráci ukončíme. Dlouho marodím, našli si někoho jiného. Až se dám do kupy, tak si začnu hledat něco jiného.
Jihlavský hokejový tým, který v roce 1991 získal pro Duklu dosud poslední mistrovský titul. Zleva, horní řada: Radek Haman, Jiří Poukar, Ivo Dostál, Richard Šmehlík, Roman Mejzlík, Petr Kuchyňa, Radek Haut, Michael Vyhlídal, Milan Kastner, Roman Čech. Prostřední řada: Roman Kaňkovský, Libor Dolana, Petr Vlk, Richard Adam, Ervín Mašek, ředitel klubu Jiří Holík, Vladimír Kolek, Aleš Polcar, Petr Kaňkovský, Patrik Augusta, Jiří Cihlář. Spodní řada: lékař MUDr. Milan Kartůsek, Oldřich Svoboda, trenér Josef Augusta, kapitán Bedřich Ščerban, hlavní trenér Jaroslav Holík, Marek Novotný, masér Pavel Křížek.
Pokud se nepletu, tak v minulosti jste podnikal v akvaristice...
To je pravda, trochu jsem to omezil, ale teď bych to zase mohl víc rozjet, když vidím, jaký je o rybky zájem. Navíc mám na to teď víc času.
Říkáte, že se u nás zvyšuje počet lidí, kteří si pořizují akvária?
Možná taky, ale tohle je hlavně o vývozu.
Zajímají vás pouze malé rybky, nebo chodíte i úplně normálně rybařit?
Jasně že chodím. Hlavně s mladším synem Romanem, který občas přijede ze Švýcarska, kde žije už nějakých patnáct let a pořád tam ještě hraje i hokej. Vezmeme vercajk a vyrážíme spolu k vodě.
Zdá se, že Švýcarsko je vaší rodinnou destinací. Vy jste tam přeci také nějakou dobu hrával...
V Herisau, ale já jen tři sezony, kdežto kluci daleko déle. Jak už jsem řekl, Roman je tam nějakých patnáct let a Švýcarsko považuje za svůj domov. Má totiž i švýcarskou partnerku. Naopak starší Tomáš se po sedmnácti letech strávených ve Švýcarsku vrátil zpátky do Jihlavy. Jenže ten má manželku Češku.
Synové už z vás udělali dědu? Máte nějakého další hokejového pokračovatele?
Jasně, ale zatím jen od staršího syna. Na vnuka se chodím dívat v Jihlavě na malý zimáček. Jinak Tomáš na děcka odmalička mluví anglicky a snacha česky, takže třeba se čtyřletou vnučkou se občas hádáme, jestli koukáme na černou rybku, nebo na black fish. (směje se)
Pojďme se na chvilku vrátit k vaší profesionální kariéře. Konkrétně k období, kdy jste se po vojně nechtěl vrátit do Pardubic a disciplinární komise vám za to napařila rok bez hokeje. Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí? Nebo neměl vám ho třeba váš otec za zlé?
Vůbec ne, naopak táta mě ještě povzbuzoval, říkal: Zůstaň v Jihlavě! Mně se v Dukle hrozně líbilo, i trenér Standa Neveselý mě tady chtěl, takže nebylo co řešit.
Manželku jste si taky našel na vojně, držel jste se hesla: Když ránu, tak do hlavy, když holku, tak z Jihlavy?
(směje se) Ne, manželka je stejně jako já z Hradce, ale nebojte se, za tu dobu už jsem z ní Jihlavačku udělal. Jihlavu bereme oba za svůj domov. Podobně jako Hradec.
Na vojnu jste tehdy v roce 1982 přišel z Pardubic...
A dodnes jsem přesvědčený o tom, že to celé byl podvod.
Jak to myslíte?
Já byl kmenovým hráčem Hradce Králové, přičemž tehdy existoval takzvaný technický přestup. Zkrátka z nižší soutěže do vyšší vás museli pustit. V Pardubicích jsem byl pouze v juniorce na hostování a odtud jsem šel na vojnu. A když jsem se pak rozhodl, že chci v Jihlavě zůstat, tak najednou tvrdili, že jsem hráčem Pardubic.
Vy jste si ale stál za svým a dostal trest. Jste ve všem tvrdohlavý?
Jak v čem, ale tehdy jsem byl fakt rozhodnutý, že to ten rok vydržím a do Pardubic se nevrátím. Už jen kvůli tomu, jak se mnou jednali. Byla to tehdy papírová válka.
Hokejový útočník Libor Dolana získal s jihlavskou Duklou celkem tři mistrovské tituly. Ten poslední slavil v sezoně 1990/91, v níž se navíc stal nejproduktivnějším jihlavským hráčem.
Po roční pauze mohla vaše kariéra nabrat konečně ten správný směr. A vám se dařilo, v roce 1987 jste byl dokonce na svém prvním světovém šampionátu. Nedostal jste tehdy ve Vídni nabídku zkusit hokej v zahraničí?
To víte, že se kolem motali agenti s nabídkami, ale já už měl tehdy syna, takže bych neutekl ani za nic.
Za hranice jste potom zamířil už legálně v roce 1991, po sezoně, v níž Dukla získala zatím svůj poslední mistrovský titul...
Vzpomínám na tu dobu často, na to, jaký jsme ten rok měli mladé mužstvo a co jsme s ním dokázali.
Pak už to ale nikdy takové nebylo. Za posledních dvacet let hrála Dukla extraligu jen dvě sezony, přičemž naposledy v ročníku 2017/18...
Tehdy jsem se chodil na hokej dívat docela často. A úplně největší radost jsem měl, když Dukla porazila Spartu. To pro mě bylo něco jako předčasný dárek k Vánocům. Já jsem totiž velký antisparťan.
Současné vedení Dukly věří, že s novou multifunkční halou se do Jihlavy extraliga vrátí. Jak jste vy prožíval nedávné bourání starého stadionu?
Jsem dost konzervativní, za sebe můžu říct, že bych starou halu neboural, zimák bych jen zrekonstruoval. Ale když jsem viděl, jak bude nová hala vypadat, tak si myslím, že bude moc pěkná. Jen je škoda, že se jí nedožije Standa Neveselý.
Jak budete na legendárního trenéra vzpomínat?
Neznám nikoho, kdo by o Standovi řekl cokoli negativního. Byl přísný, ale nikomu neublížil. A jako by byl jeho život spojený se zdejším zimákem. Strávil na něm všechny svoje skvělé roky a jen pár dnů poté, co se začalo bourat, zemřel.
