"Nějakou dobu jsem o tom uvažoval a rozhodl jsem se zhruba před měsícem. K tomu názoru jsem dospěl z několika důvodů. Jedním z nich bylo, že už se mi nikam nechtělo cestovat," říká.
Narážíte na to, že Vítkovice, v nichž jste strávil závěr minulé sezony, vám nenabídly prodloužení smlouvy?
Ve Vítkovicích prostě nastala taková situace, jaká nastala. Stal jsem se nežádoucím. Vítkovice mi to ani nesdělily, dozvěděl jsem se to jinými cestami. Bohužel, taková je dnes doba, asi se to tak řeší.
Připouštíte, že Vítkovice nemusely být spokojeny s výkony, které jste tam předváděl?
Určitě se jim nelíbilo, že sotva jsem přišel, zranil jsem se. A fit jsem nebyl ani před play-off. Do toho jsem šel zcela bez tréninku, a to při dnešní úrovni hokeje jednoduše nejde.
Končit jste ale jistě nemusel. Copak jste neměl jiné nabídky?
Svému agentovi jsem řekl, ať mi nic nenabízí, dokud se nerozhodnu. I tak ale lidi volají. Možnosti by byly. Já si ale nyní stojím za tím, že končím. Řekl jsem manželce, že už nikam nepojedu. To rozhodnutí nepřišlo ze dne na den. Teď už jen chodím na stadion, dívám se na tréninky a ujišťuju se, že mě to neláká.
Vladimír Vůjtek- tvořivý útočník s šikovnýma rukama a prudkou střelou se narodil 17. února 1972 k hokeji ho přivedl otec, bývalý hokejista a uznávaný trenér v Evropě hrál za HC Vítkovice Steel, Spartu Praha, Assat Pori a HPK Hämeenlinna (Finsko), Severstal Čerepovec a Chimik Voskresensk (Rusko), HC Morges a ZSC Lions Curych (Švýcarsko)- v zámoří vystřídal dresy Tri-City, Montreal, Cape Breton, Edmonton, Las Vegas, Adirondack, Tampa Bay, Atlanta a Pittsburgh - v reprezentaci odehrál 57 utkání, v nichž nastřílel 20 gólů - brzdila ho vážná zranění i nemoci |
Mohl byste být konkrétnější? Kdo má o vás stále zájem?
První varianta by asi byla finská Hämeenlinna. Prožil jsem tam nejlepší roky, líbilo se mi tam a byli tam se mnou spokojení. Už když jsem končil v Curychu, měl jsem koupené letenky do Finska. Jenže tehdy mi zavolal z Vítkovic František Černík a s tátou mě přesvědčili, abych se vrátil do Vítkovic.
Co vašemu rozhodnutí říká váš otec, zkušený trenér?
Samozřejmě jsem se s ním o tom bavil, konzultovali jsme to spolu, ale on mi do toho vůbec nemluvil. Bylo to čistě moje rozhodnutí. Probíral jsem to i s manželkou a ani ta mi do toho nemluvila. Karty byly jasně rozdané. Dcera tu chodí do čtvrté třídy, manželka tu také něco má, takže kdybych chtěl hrát, musel bych jít sám. A já nechci vídat svou rodinu jednou za měsíc.
Možná k vašemu rozhodnutí přispělo i to, že otce sužovaly zdravotní problémy na konci sezony a rozhodl se, že kvůli nim si od trénování odpočine.
K té době, kdy měl táta velké zdravotní problémy, se nechci ani moc vracet. Pro mě bylo tehdy v play-off těžké soustředit se na střídačce na hokej, spíš jsem se soustředil na něj. On už dnes ví, že tam na té střídačce neměl co dělat, jenže je velký srdcař a patriot. Teď ale sám uznává, že udělal chybu. Naštěstí se mu už daří dobře.
Máte představu, co budete dělat?
Představu mám. Chtěl bych zůstat u hokeje. Teď je ve hře několik variant a uvidíme, co se během dvou tří měsíců vyvrbí.
Trenéřina vás neláká? Táta by vám mohl radit.
Ani trochu. Upřímně.
Proč?
Jednak je to zase cestování, jednak je to obrovský nápor na nervy. Když vidím, jak se na tátovi podepsaly ty stresy, to bych raději ještě deset roků hrál.
Na co budete ze své hokejové kariéry vzpomínat?
Třeba na mistrovství světa 1997 ve Finsku, kde jsem hrál s Patym a Prochym (Pavlem Paterou a Martinem Procházkou, pozn. red). Tam nám vycházelo úplně všechno.
A co NHL?
Té jsem byl nejblíž v Tampě. V přípravě jsem hrál v první lajně, měl jsem dostat prostor, ale v posledním přípraváku na mě sedl nějaký virus, který mě pak připravil i o olympiádu v Naganu. Doktoři půl roku nevěděli, co mi je, a já jsem ani nepřejel hřiště tam a zpátky. Je to osud. Amerika mi asi nebyla souzena. Ale bylo třeba fajn, když jsem se v Pittsburghu mohl dívat, jak hraje Mario Lemieux. Zrovna, když jsem tam byl, měl skvělou fazonu.
 Vladimír Vůjtek ještě ve vítkovickém dresu. |
