Jenomže puk trefil jen spojnici tyčky a horní tyčky a od ní se odrazil do hřiště. Pouze několik centimetrů tak hradeckému útočníkovi v třineckých službách chybělo, aby se hned v úvodu zapsal do historie druhého zápasu letošní finálové extraligové série jako jeho první střelec. Na toho opravdu prvního se pak v Třinci čekalo až do konce předposlední minuty utkání, kdy se trefil Koudelkův spoluhráč Václav Varaďa, Třinec pak při power play přidal ještě druhý gól a ve finálové sérii vede už 2:0.
Je tak jen dvě vítězství od zisku mistrovského titulu, který by s ním slavil i útočník Hradce Králové. "Užívám si to. Hlavně teď, když vedeme 2:0," hlásil včera z Třince šestatřicetiletý hráč, jenž posledních pět sezon patřil k oporám prvoligového Hradce a v boji o extraligový titul se ocitl poté, co si ho Třinec vybral na střídavý start.
Pravděpodobně vám spokojenost nevzalo ani to, že jste při šanci z úvodu zápasu neměl více štěstí a puk v brance Vítkovic neskončil.
Branka je pro mě asi trochu zakletá, tak uvidíme dál. Pravda ale je, že něco podobného mě provázelo i na začátku sezony a že tady hraju trochu jiný hokej než v Hradci.
Myslíte, že v Třinci máte v týmu jinou úlohu?
Přesně tak. Jsem ve čtvrtém útoku, máme hrát důrazně, tvrdě, chodit do obránců a znepříjemňovat jim rozehrávku, což je takové náročnější. Ale zase se na led nedostanu při přesilovkách a v oslabení, takže pak je někdy těžší tělo rozhýbat (smích). Je to něco jiného, jsem časově méně vytížený, ale baví mě to. I při tomto způsobu hry se do šance dá dostat, tak snad přijde i gól.
Třinec je teď nahoře, vyhrál první dva finálové zápasy, ale v semifinále měl namále. Prohrávali jste 1:3, věřil jste v té chvíli, že sérii ještě můžete otočit?
Věřil a vlastně mně ani nic jiného nezbývalo. Hrál jsem jen v tom prvním zápase, ve kterém jsme vyhráli, v dalších třech jsem seděl na tribuně. Pak se třikrát prohrálo, udělaly se nějaké změny, mě někde zezadu vyškrábali do sestavy, neměl jsem co ztratit. Vyšel z toho postup a začala euforie, která stále trvá.
Jak ji prožíváte vy?
Je to příjemné, jsou v tom emoce a já tvrdím, že sport je právě o emocích. Třeba v úterý. Máte plný barák fandících lidí, nemůžete dát gól, a nakonec to přijde v 59. minutě, skáčete radostí jako janek. Je fajn to prožít, super zážitek pro diváky i pro mě. Vidím to i třeba doma a na známých, které dřív Třinec moc nezajímal, teď je to něco jiného.
K tomu pocitu vám asi pomáhá i to, že dostáváte dost příležitostí.
Toho si považuju, už nejsem jen přísedící, ale součást týmu. Samozřejmě nejsem jako Martin Růžička, ale každý z nás je teď potřeba.
Humor a dobrá nálada vás neopouštějí téměř nikdy, teď máte dost důvodů je mít. Vydrží až do konce sezony?
To bych samozřejmě moc rád, ale bavit se o tom, jestli vyhrajeme titul, to moc nechci. I když nejsem pověrčivý, nerad bych to zakřiknul.
Když se probírám vaší kariérou, týmových úspěchů v nich moc najít nejde. A teď saháte po extraligovém titulu.
Je pravda, že já jsem nikdy nic nevyhrál, snad jen u nás doma občas nohejbal, ale za to nic není (smích). Když jsem hrál kdysi mistrovství světa dvacítek, tak jsme byli čtvrtí, v Ústí jsme se dostali do baráže, ale dál ne, v Hradci jsme jednou vyhráli základní část, což bylo také fajn, ale play-off je play-off.
Vzpomněl jste baráž a Ústí. Váš dlouholetý spoluhráč z Hradce Jaroslav Roubík, který nyní v Ústí hostuje právě z Hradce, už má pohár za vítězství v první lize, vy ho můžete trumfnout...
První ligu vyhrál, ale aby to bylo to pravé, potřebovali by teď zvládnout baráž.
Vás teď s Třincem čekají dva zápasy ve Vítkovicích na tamním velkém kluzišti. Nebude to pro vás a pro Třinec nevýhoda?
Já osobně nevím, ve Vítkovicích jsem nehrál snad jedenáct let. A Třinec? Máme tým, který rád hraje hokej a umí to, takže by nám to vadit nemělo. Musíme si dát na domácí pozor, využívají toho, hrají dost po křídlech. Ale že bychom se toho báli, to ne.
