Šanci na postu jedničky dostane Fin Sami Aittokallio. Broš přilákal i jiné posily, třeba obránce Petra Zámorského. Coby nováček mezi sportovními manažery si počíná velmi aktivně, přesto ještě není zcela spokojený. „Umím si představit, že ještě posílíme útok.“
Běžnou rutinu, kterou jeho nová funkce přináší, si už zažil. Nevadí mu ani papírování, ani povinný „dress code“. Na novou pozici ve Spartě si zvyká rychle. „Když jsem nabídku přijímal, představoval jsem si, co to tak nějak bude obnášet. Mé představy ale nakonec realita ještě překonala. Konec sezony, příprava na další ročník...
Myslím, že tohle by bylo těžké období i pro někoho zběhlého v takové funkci, natož pak pro mě jako nováčka,“ popisuje hektičnost. „S pomocí ostatních, nejvíc Pavla Šreka, jsem se tím ale nějak prokousal. Teď už netrpělivě vyhlížím sezonu. Doufám, že už to bude víc o hokeji a o té každodenní práci kolem ledu.“
Co bylo na přechodu do manažerské role nejhorší? Bojoval jste s papírováním? „Určitě administrativa,“ přikývne někdejší skvělý centr. „I když jsem nehrál, pořád jsem poslední dva roky střídal led, posilovnu a střídačku. Furt jsem někde řádil v teplákách. Celkově bylo 95 procent mých aktivit ve sportovním oblečení. Funkce manažera přinesla velkou změnu, administrativa byla veliký náraz. Pro normálně uvažujícího člověka to ale zas tak velký problém není. Je to náročné a nezvyk, ale všechno to jsou činnosti, které je potřeba zvládat. Nic smrtelného to není.“
Zvyknout si tak musel i na společenské oblečení. „Patří to k tomu. Nedá se říct, že bych se cítil nějak špatně. Nebyl to v poslední době můj šálek kávy, ale každá hokejová pozice má něco svého. Beru to jako samozřejmost. Chápu, že bych asi v žabkách a tílku nevypadal moc seriózně.“
Na trenérské aktivity, kterým se předtím věnoval, už nemá tolik času. „Prakticky žádný. Volného času je málo. V sezoně to bude ještě horší, přijdou zápasy, výjezdy ven... bude to náročné pořád. V tom to pro mě bylo velké dilema, že jsem všechny svoje oblíbené věci musel opustit.“
Teď poznává, jak náročné je v dnešní době skládat tým. „Těžké to je. Nějaká činnost s výhledem na sezonu probíhá už se závěrem té předchozí. Některá jednání už byla rozběhlá a já je jen dokončil. Pak už byl ten výběr hráčů zúžený. Nějakým způsobem to máme na sezonu připravené,“ věří. „S tímhle kádrem jsme připravení sezonu začít. Ale dovedu si představit, že bychom ještě posílili v útoku.“ Budování týmu ho však naplňuje.
„Určitě je to velice lákavé a zajímavé. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu. V hokeji jsem odmalička. Je to hrozně zajímavá práce. Hrajete si s různými variantami a o hokeji se bavíte 24 hodin denně, což jsem ale stejně dělal. To mě na tom moc baví.“ Původně říkal, že v kádru nebude moc změn. Teď už přivedl osm nových hráčů. Věří, že mančaft bude silnější než loni. „Když to vezmu odzadu, rozhodli jsme se, že vyměníme kompletní brankářskou dvojici. To bylo první rozhodnutí na základě dlouhodobých analýz,“ povídá. „Chtěli jsme zlepšit variabilitu útočné fáze obránců, potřebovali jsme mezi beky taky nějakého střelce. S těmito vizemi jsme doplnili obranu. Hráči, kteří přišli, jsou v mladším středním věku s potenciálem na reprezentaci. To byla hlavní vodítka.“
Jeden den člověk usíná jako borec a druhý den jako loser
Při angažování Aittokallia sehrálo roli i to, že působil v Kärpatu, kde to sám dobře zná z hráčské kariéry.
„Trenér brankářů je tam pořád stejný, jako když jsem tam hrál. Bavili jsme se přímo s ním, zjišťovali jsme všechno, co se dá, informací máme spoustu. Stejně je to ale k ničemu, nakonec je to o tom, že si ten brankář musí stoupnout do branky a pochytat co nejvíce puků,“ říká pragmaticky. Plánuje chodit mezi hráče i do kabiny, na led. „Spíš mi to trenéři sami nabídli, že by bylo fajn, kdybych chodil na led. Vítám to, protože si neumím představit, že bych jen seděl v kancelářském křesle. Těším se na každodenní tréninky, na čistě hokejové věci. Je lepší vidět vše ze všech možných pohledů. Jinak člověk vnímá věci z televize, tribuny, ze střídačky, nebo když je přímo na ledě.“ De facto rozšíří trenérský tým. „Už funkce samotná je taková, že sportovní manažer je v úzké spolupráci s trenéry. Podle mě se to dá brát tak, že je jedním z členů trenérského štábu.“
Teď dumá, kde bude trávit zápasy: v lóži se sponzory, nebo na střídačce? „To samozřejmě řešíme. Někteří kluci v této pozici jsou na střídačce, jiní raději sledují zápasy z tribuny. Já sám nevím, asi si to vyzkouším na obou místech a uvidím, co mi bude více sedět.“
Nebál se tlaku, který nepochybně na sportovního manažera ve Spartě je. „Těžká pozice to je, to je jasné. Dva dny jsem nespal, protože jsem zvažoval pro a proti, co všechno musím opustit a co mi to přinese, nicméně s tlakem to nemělo nic společného. Na to je jedno pořekadlo: Kdo se bojí, ten... v síni. Hrál jsem tady jedenáct sezon, zdejší tlak znám, z tohoto pohledu se vůbec nebojím,“ odmítá. „Jsou na světě mnohem horší věci než to, jestli mají člověka vyhodit nebo o něm napsat, že je vůl. To už jsem zažil milionkrát a prostě s tím počítám. Je to součást profesionálního sportu, jeden den člověk usíná jako borec a druhý den jako loser. Tak to prostě chodí, neobávám se toho.“
