Ač v NHL strávil 13 sezon, mnohým se jeho zámořská kariéra smrskla do jediného večera. Do pětivteřinového okamžiku z 26. listopadu 2005, kdy drzou fintou uhranul newyorskou Madison Square Garden. Z blafáku, kdy si puk prostrčil pod nohama a ošálil tak brankáře Kölziga, byli Američané tak nadšení, že ho další dva týdny dokola opakovali ve výkladních skříních na Manhattanu.
„Na 14 dní mi patřil New York,“ vzpomíná bek Marek Malík. Sedíme v útrobách třinecké Werk Areny, protože 40letý Malík je spolu s René Muchou tím, kdo má jako trenér vyvést favorizované Oceláře z krize.
Obtížná trenérská premiéra, že?
To ano. Já se chtěl po konci kariéry trenérsky učit. Začít na nižších úrovních, u mládeže nebo ve druhé lize. Ale hokej je sport plný nečekaných rozhodnutí. Na ledě musíte bleskově najít řešení, rychle se rozhodovat musíte i mimo něj. Proto jsem nabídku vzal. Je to nádherná příležitost, zároveň těžká práce.
Učil jste se u trenérů v NHL?
Od všech trenérů a manažerů jsem se snažil něco pochytit a teď bych to rád zapojil i tady v Třinci. Když jsem končil kariéru, tak byly i jiné možnosti než zůstat u hokeje. Pak jsem si ale uvědomil, že by mi chyběly ty každodenní srandy a hecování. U mě už vlastně na tom konci byl hokej až na druhém místě, ale těšil jsem se do kabiny na vtipy.
Věděl jste, že se vrátíte z USA?
U nás to bylo jednoznačné. Jsme Češi. Bylo to nádherné, moc si kariéry vážím, ale já byl vždy Čech z tohoto rázovitého kraje.
Kde bylo v zámoří nejlépe?
Zní to jako klišé, ale všechno mělo něco. V Carolině se nám narodily děti, ve Vancouveru jsem hokejově prorazil, v New Yorku jsem si zahrál v nádherném městě. Na konci byla Tampa a sluníčko. Ale kdybych se měl rozhodnout, kde v zámoří žít, vyhrál by Vancouver. Nádherné město a úžasná krajina.
Proč ne New York?
Nedovedu si představit, jak v tom blázinci vychovávat děti.
Herně vám bylo nejlépe také ve Vancouveru, kde jste v roce 2004 ovládl statistiku +/- bodů celé NHL?
V Americe hodně dbají na statistiky. A tohle je ocenění pro kluky, kteří nejsou vidět, ale jsou ohromně platní pro mužstvo. Teď se to zlepšuje i v Česku. My kluci, co děláme tu černou práci, ale ani to zviditelnění moc nepotřebujeme. Stačilo mi, že trenéři a spoluhráči věděli, co ve mně mají. Pak mi bylo fuk, že na mě někdo pískal.
Zažil jste i éru v Rangers, kde se kolem Jágra potkalo šest Čechů.
Jak bych byl rád, kdyby se to dneska zopakovalo. Jsem smutný, že jsme ty pozice v NHL vyklidili. Že už nejsme bráni za ty, kterými jsme byli dřív. Za pracovité, flexibilní hokejisty, kterým nevadí, jestli hrají vpravo vlevo, nahoře dole. Bývali jsme v Americe vážení. Ale zaspali jsme. Je to škoda, protože jsme hokejový národ, jenže nám chybí pokora, v dobrých případech zdravé sebevědomí, ne však namistrovanost. Jak se říká česky: zavřít hubu a makat.
Při vzpomínce na Rangers nejde vynechat váš slavný nájezd proti Washingtonu. Lidi si vás díky němu pamatují dodnes, že?
Je to paradox. Já přitom nikdy nebyl ofenzivní hráč, střelec. Ale jsem za tu penaltu rád. Byl to úžasný večer, který se povede jednou za kariéru. Věděl jsem, že finesu předvedu, a vnitřní pocit mi říkal, že to dám. Bylo tam zdravé sebevědomí.
Lidi vás měli za hromotluka a vy jste náhle ukázal i šikovné ruce.
To jsem chtěl. Bylo mi jasné, že Olaf (brankář Kölzig) bude v 15. sérii unavený a že bude ode mě čekat jednoduchou věc. Na 14 dní mi pak patřil New York. Američané si to užívali, jenže já nejsem stavěný na to, abych byl v záři reflektorů. Po 14 dnech už jsem byl dost nervózní.
Zkusil jste to ještě někdy?
Kdepak. Mám v tom stoprocentní úspěšnost, tak to nebudu kazit.
Oba vaši synové hrají hokej. Díval jsem se, že 15letý Zack měří 187 centimetrů a 13letý Nick 175. To se potatili.
Ano, geny dostali. Hokej je baví, nemuseli jsme je do ničeho nutit, ale jsem rád, že se mu věnují. Kdyby hráli na kytaru, tak bych jim těžko mohl radit. Ten starší se už dostal do reprezentace, ale ode mě ví, že je to začátek cesty. Je teď v těch telecích letech, v pubertě, kdy se to láme. Takže nesmí nic šidit, musí si přidávat na tréninku...
Jste přísný?
Jsem. Na začátku jsem jim řekl, že mi je jedno, co si vyberou. Ale budu dbát na to, aby to dělali na sto procent. V tom neuhnu. Nemám rád, když se to fláká. Ale dělají nám radost, i když ve škole by to mohlo být lepší. Doma bývá blázinec. Pořád se u nás o něco hraje, furt nějaká sázka. Někomu to už bývá protivné, ale já tvrdím, že kluci by měli mít v sobě soutěživost.
