„Už několikrát v životě se mi potvrdilo, že když se daří, tak se vším všudy. Anebo naopak,“ vypráví Lukáš Mensator.
Je to deset let, co „jeho karlovarská družina“ uhranula ligu. On už nechytá, v 34 letech je z něj kouč. A vzpomíná na kouzlo karlovarské „plechárny“ i na to, jak ho na ledě roky brzdily tajemné křeče.
Vary, titul a mně se vybaví starý vymrzlý zimák…
… mně taky. V té době jsem se motal v nároďáku a na srazech mi kluci říkali, že do Varů nechtějí jezdit. Byla tam zima, lidi do všeho mlátili. Přišli jste na rozbruslení a oni už byli nalepení na plexiskle. To nám dávalo energii a byla to naše velká výhoda. I trenéři dbali na to, abychom na soupeře vlítli, a většinou jsme už v sedmé minutě vedli. Taky tam byl tlak na rozhodčí.
Ale nejen to byl klíč, že provinční klub z Varů získal nejdřív stříbro a o rok později i zlato, že?
Byli jsme bezejmenní a mohli si jména udělat. To nám nahrávalo. Obrovský základ tomu dal Zdeněk Venera, který nechal tým dva roky při sobě. Když se podíváte na čtvrtou lajnu, tak tam byl Zaťovič, Pech, což jsou nadstandardní hráči. Ale základ úspěchu byla obrana.
Taky jste mívali výsledky 0:0.
Tím se vyznačoval karlovarský hokej za Zdeňka Venery. Já měl sice v průměru třicet zákroků, ale z toho bylo šest obtížných. Zbytek od mantinelů, od modré.
Zvláštní, že po titulu jste se za „odměnu“ přestěhovali do moderní arény a najednou byl úspěch fuč. Čím to?
Tam už se ty nástupy nedařily. Po titulu jsem měl nabídky odejít do ciziny, ale já neměl důvod. Byla tu nová hala, úspěšný tým, hrál jsem doma, nic mi nechybělo. Dneska bych jednal jinak, protože už se nám do osmičky dostat nedařilo a obměna kádru musela přijít.
To jste ale těžko mohl tušit.
Já v té mistrovské sezoně chytal 49 zápasů z 52, i když jsem nebyl zdravotně v pohodě. Jel jsem na vlně a dám příklad. Roman Čechmánek mě tady učil: Nikdy nečti noviny. Jeden den jsi za hrdinu, další tě zatratí. Ale mně to nedalo, tak jsem je po tuctovém zápase, kde jsem měl 26 zákroků, otevřel a tam stálo: Mensatorova družina vyhrála. Že jsem byl hvězda a chytal sebevědomě. To mi nahrávalo a já čapal ještě líp. Pak se to ale začalo obracet.
Nejlepší hokejisté play offSeriál MF DNES Už čtvrt století vybírá MF DNES nejlepšího hokejistu play off extraligy. Nyní v závěru aktuálního ročníku, kdy vrcholí boje o titul, přináší v novém seriálu příběhy a rozhovory s vybranými vítězi Ceny Václava Paciny. 1. díl: Jak si Čajánek splnil sen: Věděl jsem, že musím mít dost sil 2. díl: Altrichter: Mám na děti frňák, s rozmazlenými smrady mě nebaví pracovat |
Zmínil jste Romana Čechmánka, kterého jste ve dvaceti letech vytlačil z pozice jedničky. Jakým byl parťákem?
Kdekdo by čekal, že bude kopat kolem sebe, ale byl nad věcí. Na tréninku, když se mi dařilo, tleskal. Dodával mi sebevědomí, že můžu s takovým bombarďákem z NHL soupeřit. Fandil mi ze střídačky. A to, že mi byl na svatbě, je důkaz našeho vztahu. Bylo mi devatenáct dvacet. Neměl jsem co ztratit a mohl na úkor jeho pozice jen získat. A naštěstí jsem si tu pozici udržel i další roky.
V té době už vás ale trápily na ledě křeče. Nikdo zvenku to netušil, až nedávno jste vše prozradil na webu bezfrazi.cz. Jak vážné to bylo?
V 25 letech jsem měl za sebou tolik vyšetření, kolik kdekdo nestihne za celý život. Byla to bezmoc, protože jsme nemohli najít příčinu. Výsledky bývaly negativní, což bylo samozřejmě skvělé, ale zároveň mě sžíral neklid, neboť jsme nevěděli, proč to přichází. Byl jsem po zápase na dně, ale po dvou hodinách jsme to dokázali roztokem vrátit do normálu.
Trpěla i psychika?
V extralize i ve světě vidím, že gólmani mají s křečí potíže. Navíc chytání je specifické – nedávno se mě jeden kolega ptal: Ty sis někdy při zápase vyčistil hlavu? Ty sis ho užil? A to v mém případě narážel na správnou věc. Spoléhalo na mě 21 spoluhráčů a já to bral víc, než bylo zdrávo. Opakoval jsem si, že to nesmím zkazit, což mě dostávalo do těch stavů. Nejlepší brankář je ten, co je salámista.
Nepomáhaly ani drinky s minerály?
Přes svého agenta Roberta Spálenku jsem objezdil řadu vyšetření, dostal tipy. Při zápase jsem zkoušel colu, pil pomerančové džusy, jindy litry vody. Pokusů byly mraky. Pamatuji si, že Kokin (brankář Martin Vojtek) pravidelně okolo 15. minuty na celý zimák řval: Budeme solit! Asi to není nejzdravější, nikomu nedoporučuji, ale rozpustit sůl ve vodě byla jedna z mála věcí, která mi pomáhala a udržovala při „životě“.
ROK 2010. Lukáš Mensator v dresu Karlových Varů
Zkolaboval jste někdy?
Byl jsem třikrát v nemocnici. Poprvé v dorostu, to už mé tělo nebylo schopné fungovat. V extralize mě zase jednou cestou ze zápasu v Třinci museli vyložit v nemocnici v Jihlavě. Ale v juniorce už jsem poznal svou hranici, kam až mě to pustí. Takže jsem se při přerušení opíral na ledě o břevno, což na mě dřív působilo děsně namachrovaně, ale mně to alespoň trošku pomáhalo. Roztáhly se plíce a lépe se mi dýchalo. Kdo ví – prodělal jsem boreliózu, tak jestli to s tím souviselo… Ale každý má nějaké trable.
Hrozil vám kvůli křečím i konec kariéry?
To ne. Když se hrálo na jaře, cítil jsem se nejlépe. Uběhl jsem i pět půlmaratonů, takže jsem na tom asi nebyl fyzicky špatně. Zvládal jsem letní přípravu, ale jakmile přišel srpen – venku teplo, v hale vedro, bylo zle. Taky proto mi vyhovoval ten starý zimák. Asi to s tím souviselo. Ale každý má nějaké trable.
Teď je z vás trenér. Jako asistent jste před pár dny dovedl Sokolov do 1. ligy, v Karlových Varech navíc cepujete čtvrťáky.
Ano, ročník 2009.
Ten mistrovský, že?
Hraje za ně starší syn. Bavilo mě to, ale každý by měl dělat to, v čem je kovaný. Já klukům asi nikdy nebudu ukazovat, jak mají přešlapovat, jak se zakládá útok. Proto se příští sezonu přesunu ke zdejší akademii. Budu trénovat gólmany – i toho mého mladšího šoumena, protože ten chytá. A v Sokolově to je úplně něco jiného.
Velká škola?
Ano, je tam Karel Mlejnek (Říhův asistent u reprezentace). To je můj mentor. Každý den jsem se od něj měl co učit, každý den mě formoval. Přivedl mě i k práci videotrenéra, což mě chytlo. Jako videokouč jsem byl teď i u reprezentační šestnáctky a právě propojení videa s trenérem brankářů je čím dál běžnější.
Rozhovor děláme na tribuně karlovarské arény a na ledě zrovna trénuje reprezentace. Co jednou pomáhat i tam?
Snít se má a je to jeden z mých cílů. Začít třeba právě u šestnáctky, těm mladým klukům bych snad měl co předat. Lákalo by mě to. Ale je to o každodenní práci a těch aspirantů je hodně.
