V extralize je už sedmým rokem, ale s výjimkou minulé sezony vždy začínal ve čtvrté lajně. Tahle role je však pro Bílé Tygry velice cenná, i díky mimořádně silnému čtvrtému útoku se letos probili až do finále.
„Po psychické stránce to pro mě není úplně růžové, ale bez čtvrté lajny to nejde,“ říká Stránský, který se v minulém finálovém utkání na ledě Sparty při trestech dvou útočníků posunul do druhé řady.
Co je na vaší roli ve čtvrté lajně nejtěžší?
To, že se na led nedostáváme moc často. Máme trošku jinou roli než ostatní. Chodíme na oslabení, kdežto na přesilovky se nedostaneme a hra pět na pět je trošku kostrbatá. Můžete být kondičně připravený, jak chcete, ale když jdete za třetinu třikrát na led a z toho dvakrát do oslabení, tak jste zatavený stejně, jako byste žádnou kondici neměl. Je to fakt těžké.
Jaký je váš největší úkol, když jdete do zápasu?
Hlavní je samozřejmě nedostávat góly. A pak různé věci, ke kterým nás trenér nabádá. Většinou je to černá práce. Začíná to už od vhazování. Pak buď zvolíme takovou ostřejší formu, nebo se snažíme uhlídat nějakého soupeřova výjimečného hráče. Třeba jako Červenku v sérii proti Chomutovu.
Ovšem vaše řada není jen na černou práci. Často přehráváte i velká jména soupeře.
Je fakt, že v sezoně byly zápasy, kdy jsme se dostali pod tlak a první tři lajny se z něj nemohly vymanit. Pak jsme naskočili my a hru týmu jsme nakopli. Jsou to drobné věci, které jsou pak už spíš v pozadí a vidí se jen ta finální koncovka. Ale to nemůžeme hokejovým fanouškům zazlívat, protože nevidí do hloubi. Nelze mít čtyři úplně vyrovnané čtyři lajny, to by nebyl žádný tým.
S kým se vám hraje nejlíp?
Největší část sezony jsem hrál s Jardou Vlachem a Dominkem Lakatošem. Postupem času jsme si spolu sedli. I když jsme chodili na první lajnu soupeře, dostávali jsme se do zakončení a měli i gólové šance.
Ostatně, vy sám jste se se svou trefou dostal i do přehledu nejkrásnějších gólů.
No jo, letos se mi povedlo něco, co si můžu dát za rámeček a pochlubit se. Nejlíp mi to vyšlo proti Zlínu, když jsem projel obranou a střílel do protipohybu brankáře. To byl jeden z mých nejhezčích gólů v extralize.
Do Liberce jste přišel vloni v létě. Věděl jste hned, že vás čeká místo ve čtvrté útočné formaci?
Už když jsem šel na pohovor před sezonou, tak jsme se o téhle roli s trenérem Pešánem bavili. Bylo na mém zvážení, jestli ji přijmu. Nebylo to lehké: minulou sezonu jsem ve Slavii koloval mezi druhou a třetí lajnou a měl jsem ice-time patnáct minut, letos je to jen mezi pěti až devíti. To je málo a někdy se to na hráči psychicky podepíše.
Chápu to správně, že byste se rád z role muže na černou práci vymanil?
Každý hráč by měl chtít posouvat se dopředu a nestagnovat na jedné pozici. Já jsem v ní už dlouho, extraligu hraju sedm let a kromě jedné sezony jsem vždycky začínal ve čtvrté lajně. Jinak se mi nikdy nepodařilo dostat výš. Už mám asi takovou nálepku.
Ovšem proč by kouč Pešán vaši pozici měnil, když se týmu celou sezonu mimořádně dařilo?
Musím říct, že je to asi poprvé, co jsem zažil trenéra, který nechce moc měnit sestavu. Už před sezonou měl jasnou představu, kdo s kým bude hrát a své koncepce se drží. I když se někdo zranil a byl týden dva mimo, tak se pak zase vrátil na svoje místo. Pro hráče je dobré, když se nemusí klepat, že bude muset začínat od nuly a je pevným pilířem na svém postu. To se nám letos osvědčilo.
Tušil jste při příchodu do Liberce, že byste to mohl s týmem dotáhnout až do finále?
To nečekal vůbec nikdo. První myšlenka byla dostat se do play-off. Když pak každý viděl, že všechny přehráváme, začaly padat hlášky, že by to chtělo titul. Ale nikdo netušil, že takhle skvěle pojedeme celou sezonu. Nepotkala nás žádná krize a doufám, že nepotká ani ve finále. Je to moje první finále v životě a chceme urvat pro Liberec historicky první titul.
