Ten už Spartu před časem dovedl k titulu a teď ji z bídy vytáhl prozatím do semifinále play-off.
Jak se nejlépe zklidníte?
Půjdu se projít se psem. Pak bych si rád zajezdil na rotopedu, abych se trochu vypotil, a taky šel do sauny. A večer si konečně dám šampaňské.
Takže ve čtvrtek, v den postupu, jste oslavy nestihl?
Ne. Manželku bolela hlava. Tak jsem řekl, že sám pít nebudu, a dal jsem si jen lehce dvě deci vína.
Jak vám bylo, když na konci posledního čtvrtfinále se Zlínem skandovala plná hala vaše jméno?
To víte, že je to nádherný pocit. Říkal jsem hráčům: Postoupili jsme do play-off, i když nám nikdo moc nevěřil. Povedlo se to v posledním zápase, mohlo to být a nemuselo. Važte si, že chodí tolik lidí, a užijte si to. Někteří tu atmosféru zažívají poprvé, někteří ji už nezažijou.
Běhá vám v takové kulise mráz po zádech?
Spíš jsem nervózní, když diváci začnou vykřikovat v patnácté minutě amy vedeme o gól. Nejsem slavoman, ale nepřestanou, dokud jim člověk nemávne. Samozřejmě je to příjemné, ale taky zavazující.
Máte za sebou podivnou sezonu, postup do play-off na poslední chvíli. Ale pro semifinálovou sérii se Znojmem už jste podle sázkových kanceláří favorité. Co vy na to?
Teď mi to někdo říkal. Ale myslím, že ne. Může se stát cokoli. Za favorita mám pořád Slavii, Znojmo je také výborné. Zápasy budou velice vyrovnané.
A šel byste si na Spartu vsadit?
(smích) Sázky nemám moc v lásce, ale musíme si věřit. A taky ctít sílu soupeře. Maličkosti rozhodly čtvrtfinále a teď to bude stejné.
Vy si ty maličkosti píšete na papírky. Kolik jste jich měl ve čtvrtfinále?
Nemám je spočítané, nosím je po kapsách. Na každý zápas mám tři čtyři. Některé hned přepisuju, po třetině upravuju, co se změnilo.
Schováváte si je?
Dávám je do tašky, kterou mám pořád s sebou. Už narůstá, budu to muset nějak regulovat. Některé vyhodím, ale ty zásadní, které může člověk použít nebo ho obohatí, schovávám.
Poradil vám něco třeba i syn David, pětinásobný mistr světa?
Bavíme se, hlavně co se týká hráčů. Má dobré poznatky, hodně kluků zná a má pro to i cit. Ví věci, které jsou dost důležité a které bych se v životě nedozvěděl. Jaké? To nechme být.
Vzpomenete si teď, když se Spartě daří, na to, jak jste byl nešťastný ze situace v týmu po svém příchodu?
Když jsem přišel poprvé na trénink, říkal jsem si, že tohle není Sparta. Kluci nebyli v pohodě. Chtěli jsme s Marianem Jelínkem mužstvo uklidnit. Výsledky nepřicházely tak rychle, jak to bývá, když přijde nový trenér. Schůdky, po kterých jsme šlapali nahoru, byly opravdu nízké. Zlomový byl turnaj v Davosu. V lednu jsme pak hráli docela dobře. Nechtěli jsem postup nechávat na poslední zápas se Slavií, ale vyšlo to tak. Otočilo se to, bylo vidět, že kluci chtějí.
Co jste ještě pro tu změnu dělali?
Mezitím byla spousta pohovorů, úprav v kabině. Snažili jsme se opřít o Frantu Ptáčka, pak o Jardu Hlinku. Cítili jsme, že jadérko začíná doutnat. Měli jsme velkou marodku, ale mužstvo to naopak posilovalo. Touha týmu, soudržnost, šla neskutečně nahoru. Najednou klukům nevadí, kdo dá gól, s týmem drží i ti, co vědí, že nebudou hrát. Do té soudržnosti patří i maséři.
Taková soudržnost se ale musí budovat i zvenku, ne?
Myslím, že to začalo se změnami ve vedení. Pan Sivek začal parádně pracovat s fanklubem, se sponzory, různými nabídkami přitáhl diváky. To je samozřejmě třeba podpořit dobrou hrou. Z lidí na Spartě je teď cítit vztah ke klubu. Nechci říkat, že je to tu rodinné, ale když byla Sparta dobrá, fungovalo to takhle.
