Budějovický patriot Šimánek: Když vidím Černou věž, cítím se dobře

Jiří Šimánek je typický kluk. Když byl malý, dělal všechny sporty. A už odmala to byla veselá kopa. Nikdy nezkazil legraci. „V šesti letech jsem začal s hokejem, pak se k tomu přidal i fotbal. Bavilo mě všechno s míčem. Když jsme se v páté třídě přestěhovali do Tábora, místo fotbalu jsem měl tenis jako druhý sport,“ vypráví 41letý, nyní už bývalý útočník.

U budějovického rodáka hokej zvítězil a už v mládeži vynikal. „Když to v žácích někdo uměl líp s hokejkou a dobře bruslil, tak to bylo znát. Ve třetí čtvrté třídě jsme hráli s krajskými soupeři Vimperkem nebo Strakonicemi a vyhrávali jsme třeba 23:2, 20:1. Tehdy mám osobní rekord, že jsem dal v zápase 11 gólů. Ve své nejlepší žákovské sezoně jsem v Táboře nastřílel 107 branek za sezonu. Tehdy jsem za to od mamky dostal dort a od táty desku hudební skupiny Oceán. Tehdy jsem ji vážně chtěl,“ usmívá se.

V dorostu se Šimánek vrátil do Motoru, ale už to nebyly takové gólové hody. V kraji Budějovičtí soupeřili hlavně s Jindřichovým Hradcem, který tehdy táhly vycházející hvězdy Aleš Kotalík a Jan Marek.

Zažil sestup i plné náměstí

První extraligový start si forvard připsal v sezoně 1997/98. „Byl jsem v pátém ročníku ve škole, občas jsem šel na trénink s áčkem. Pak na přelomu roku jsem odehrál i svůj první zápas v extralize. Další přípravu už jsem absolvoval s prvním týmem celou a podepsal jsem profesionální smlouvu,“ popisuje.

Tehdy v Budějovicích vedl mužstvo jako kapitán Radek Ťoupal, chytal Oldřich Svoboda a hráli Rudolf Suchánek, Luboš Rob, Filip Turek nebo tehdy nadějný mladík Radek Martínek. Všechno místní ikony. „Přišel jsem do kabiny, byl jsem vyjukaný a klasicky jsem začal: Dobrý den. Postupem času jsem si se všemi tykal, ale mladých nás bylo víc, takže jsme se rozkoukávali,“ vzpomíná na začátky v A týmu.

Jiří Šimánek (41 let)

Hokejový útočník je českobudějovickým rodákem, který v místním klubu s hokejem začínal. Od 5. až do 8. třídy hrával za Tábor. Pak se vrátil do Budějovic, kde v sezoně 1997/98 naskočil k prvnímu ligovému startu. Dohromady odehrál v klubu 817 utkání, což je nejvíc v historii. Celkově v české nejvyšší soutěži nastoupil k 940 utkáním, v nichž nasbíral 426 bodů za 227 branek a 199 asistencí. Ve sbírce má dva extraligové bronzy.

Kromě 18 sezon v budějovickém A týmu hrál pět let v Hradci Králové, k tomu má 26 startů za Liberec a jeden za Vsetín. V kariéře naskočil v 16 zápasech za národní tým, ve kterých si připsal 4 body (2+2).

Dvakrát se svým mateřským klubem postoupil, zažil i jeden sestup. Vystudoval Obchodní akademii v Českých Budějovicích.

Je ženatý, s manželkou Janou vychovávají dvě dcery. Adéle je 14 let, mladší Alici 10 let.

Od roku 2002 je jeho velkou vášní golf, ale baví ho sport jako takový. Rád sleduje filmy a tráví čas s rodinou.

Rozjezd kariéry pak zbrzdilo zranění. Vyhozená klíční kost Šimánka vyřadila na půl sezony. Od ročníku 1999/2000 už hrál extraligu stabilně a zažil i sestup v roce 2003. „Celý ročník byl špatný. Nepovedl se začátek, vystřídalo se tady pět trenérů, spousta hráčů. V baráži si nikdo nepřipouštěl, že bychom s Jihlavou měli prohrát. A my neuhráli ani zápas,“ vrací se k nejhorší sezoně v kariéře.

Na jihu Čech zavládlo období nejistoty. Nikdo nevěděl, co bude dál. Až v průběhu letní přípravy mužstvo převzal trenér Josef Jandač. „Začátek také nebyl nic moc. Byli jsme v lepší polovině tabulky. Pak přišla pětka kluků z NHL, což muselo být v první lize vidět. Začali jsme vyhrávat, tým se ještě doplnil. V semifinále jsme utekli hrobníkovi z lopaty v prodloužení v Chomutově, kde jsme byli kousíček od vypadnutí,“ vrací se ke klíčovému okamžiku, kdy Petr Havelka v poslední minutě prodloužení vynutil pro Budějovické rozhodující pátý zápas.

Ten už Jihočeši zvládli, stejně jako finále s Ústím nad Labem a baráž s Jihlavou. Po roce se tak vrátili mezi elitu. „Je to asi můj největší týmový úspěch. I když mám dva bronzy z extraligy, ty byly vždy po prohraném utkání. Po prvním postupu jsme přijeli autobusem na plné náměstí a byl to asi jeden z nejsilnějších zážitků. Když jsme postoupili letos, tak jsme třikrát objeli prázdné náměstí, udělali fotku u kašny. Nikdo nevěděl, co se děje,“ srovnává.

Po návratu do extraligy českobudějovický tým třikrát za sebou proklouzl do semifinále play off. Finále však zůstalo zapovězené. „První rok jsme ve čtvrtfinále vyřadili vítěze základní části Liberec 4:1 na zápasy, kdy jsme vyhráli všechny tři duely na jejich ledě. To byla asi moje nejlepší série v play off. Nejvíc nás mrzí třetí rok, kdy jsme vyhráli základní část a vypadli v sedmém zápase semifinále s Karlovými Vary,“ lituje.

V roce 2013 se extraligová licence přesunula z jihu Čech do Hradce Králové a s ní i Šimánek, který měl v klubu platnou smlouvu. „Po první sezoně v Hradci, která pro mě byla herně i bodově nejlepší, se o mě zajímal i jiný extraligový tým. Byla to Plzeň, ale už jsem byl v Hradci usazený. A nechtěl jsem po roce zase všechno měnit,“ vysvětluje.

Po zmiňovaném ročníku se Jiří Šimánek znovu dostal i do národního týmu. „Vůbec jsem nečekal, že bych se ve 35 letech do reprezentace ještě podíval. Byl to skvělý zážitek, zahrál jsem si v Soči před olympiádou. Turnaj v Rusku jsme navíc vyhráli a já si připsal i několik kanadských bodů,“ uvádí.

Ve 38 letech se zkušený forvard vrátil do klubu, kde začínal. Své místo v týmu si ale musel vybojovat na testech. Během zkoušky potřeboval přesvědčit pouze o čtyři roky staršího trenéra Václava Prospala, s kterým hrál v týmu během výluky. „Teď po sezoně jsme se tomu společně zasmáli. Venca říkal, že to pro něj taky nebylo lehké. Ale mně to dávalo smysl, že můžu klubu pomoci zpátky mezi elitu. Byly to krásné dva roky. Hráli jsme náročný a pěkný hokej, vyhrávali jsme. Tým se moc neměnil. Někteří kluci byli o 15 let a víc mladší, ale já jsem mladý duchem, takže mi to nevadilo,“ směje se.

I kliďas umí mlátit hokejkou

Ve 40 letech se Šimánek rozhodl ještě pro jeden hokejový rok. A věděl, že bude jeho poslední. „Po první sezoně po návratu jsem si na jejím konci zlomil palec a byl tři měsíce mimo. Pochyboval jsem, jestli to ještě má smysl. Manželka na mně asi viděla, že bych měl ještě pokračovat. Ale pak už jsem byl na 99,9 procenta přesvědčený, že skončím. Navíc se nehrála baráž, takže vítěz play off přímo postupoval. A tím jsem chtěl zakončit kariéru. Všechno do sebe zapadalo,“ tvrdí.

Dotazník pro Jiřího Šimánka

Co vás v poslední době potěšilo?
Konečně se otevřela golfová hřiště a mohl jsem si jít zahrát, což kvůli situaci ve světě předtím dlouho nešlo.

Co vás naopak štve?
Mrzí mě a náš celý tým, že jsme nemohli dohrát sezonu do konce a už začátkem března bylo hotovo.

Na co se těšíte?
Konečně máme v Budějovicích zpátky extraligu. A já mám novou práci, na kterou se těším.

Úspěšný útočník vytvořil klubový rekord v počtu utkání za Motor. Více než 817 startů nikdy nikdo nenasbíral. Jiří Šimánek kromě pěti sezon v Hradci Králové, jednoho zápasu za Vsetín a tří měsíců v Liberci jinde nehrál. „Doma je doma. Když vidím Černou věž, tak se cítím dobře,“ ukáže směrem k dominantě města.

Šikovný forvard proslul svým úspěšným bekhendovým blafákem. „Dřív brankáři chytali trochu jinak. Málo gólmanů teď používá hokejku. Bylo to mé nejoblíbenější zakončení. A když se blafák udělá dobře, tak by to mělo skončit gólem,“ potvrzuje.

„Postupem času jsem musel volit i blafák do forhendu. Ale v životě jsem byl nejvíc spokojený s kličkou na brankáře Marka Mazance, kdy jsem rozhodl zápas Budějovic s Plzní Forsbergovou kličkou,“ raduje se.

V kariéře Šimánek posbíral minimum osobních trestů. Na jeden si ale pamatuje moc dobře. A nejen on. „Prohrávali jsme 2:3 na zápasy v play off s Vítkovicemi a 0:2 pár minut před koncem v šestém zápase. Byl jsem vyloučený za takový sporný zákrok a úplně jsem vybuchl. Už jsme byli v křeči a po tom vyloučení jsme věděli, že je hotovo,“ vzpomíná na duel z roku 2012.

Po vytrvalých protestech zakončených seknutím do trestné lavice jej sudí René Hradil vyloučil do konce zápasu. „Video má na YouTube skoro 400 tisíc zhlédnutí, což jsem moc rád. Spoluhráče to vždycky pobaví,“ vypráví.

Bohatou hokejovou kariéru už sice Šimánek definitivně ukončil, ale u hokeje a budějovického celku zůstává. Jeho novou pozicí je manažer A týmu. „Budu zajišťovat veškerý materiální servis pro hráče, ale i třeba byty nebo školy a školky pro jejich děti. Je to od každého něco. Ostatním členům vedení i realizačnímu týmu bych měl částečně ulevit. Měl bych být i takovou spojkou mezi týmem a vedením. Manželka mě učí s Excelem, abych mohl dělat objednávky.“