Draisaitl, který na začátku prosince oslaví 49. narozeniny, je v českém sportu trochu výjimkou. Zahraniční trenéři nebývají úspěšní a obecně jich tu pracovalo či pracuje málo. Jenže hradecký kouč tvrdí: „Jako cizinec se necítím. Třináct let jsem tady vyrůstal, za emigraci rodičů jsem nemohl. A když se naskytla šance pracovat tady v Česku, byl jsem rád.“
Na konci října se Draisaitl rozpovídal v obsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz.
Peter DraisaitlNarodil se 7. prosince 1965 v Karviné a až do 13 let žil v Havířově. Navzdory německy znějícímu jménu byli všichni jeho blízcí předkové Češi. Jeho rodina odešla do Německa přes Rakousko, otec musel po napínavém přejezdu hranic kvůli zdravotním problémům zastavit auto. V Německu to dotáhl až do reprezentace, za niž v letech 1988 až 1998 odehrál sedm MS, tři olympiády a celkem 146 zápasů. V německé lize dal 283 branek. Od roku 2001 trénuje: nejdříve ve druholigovém Straubingu, pak vedl prvoligový Norimberk. V české extralize už třetím rokem vede Mountfield. Nejprve v Českých Budějovicích a teď v Hradci Králové. „Mně stěhování nevadilo, protože se vlastně v životě stěhuju pořád. Sbalím se za deset minut,“ říká Draisaitl. „S negativními reakcemi od fanoušků Motoru jsem se nesetkal. Snad věděli, že my do toho nemáme co kecat. To se řešilo na jiné úrovni. Bylo by zbytečné se na nás hráče a trenéry zlobit, protože jsme neměli jinou možnost.“ |
Proč je podle vás v českých klubech málo cizinců?
Je to kvůli jazykové bariéře. Jako trenér musíš s hráči nějak komunikovat a je problém, když nejsi schopný jim detailně vysvětlit, co po nich chceš. Zlepšilo se to hodně, ale pořád je těžké najít kluky, kteří ti rozumí.
Na druhou stranu ve Lvu Praha se prosadil finský trenér Kari Jalonen.
Jenže tam byli Švédové, Finové, Kanaďané a Češi, kteří už na nějaké úrovni hráli a měli zkušenosti z ciziny. Tam se to řešilo trochu jinak než v extraligových klubech. Kluci většinou už anglicky rozuměli.
Vy jste se tady někdy setkal s předsudky vůči cizincům?
Odpovím vám takhle - do obličeje mi to ještě nikdo neřekl. Ale dovedu si představit, že někteří si mohou myslet, co nám tady nějaký Němec bude vykládat, jak se hraje hokej.
Nás to zajímá. Povídejte, jaký je z pohledu trenéra z Německa český hokej?
Je tam jiná mentalita. Oproti německé lize jsou v české extralize hodně velké rozdíly. Pro mě je obrovská výzva se neustále přizpůsobovat té mentalitě hráčů, veřejnosti, fanoušků a funkcionářů.
Můžete být konkrétnější? Je třeba rozdíl v pracovitosti?
Tady přece jenom musíš hráče víc nabádat, aby něco udělali navíc. Tak bych to řekl.
Říkal jste, že se musíte přizpůsobovat také mentalitě funkcionářů. Je tady větší tlak?
Vůbec ne. V Německu mě vyhodili ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že jsem pracoval dobře. Majitel jednou ráno vstane a vyhodí tě. Na tohle si ale v naší branži musíme zvyknout. Tady v Mountfieldu ve spolupráci s městem to funguje. Vedení má jasnou představu, řeknou, co chtějí a my jsme tady od toho, abychom to splnili.
Třeba to, že Hradec musí skončit s medailí. Není to příliš náročný úkol?
Když neumíš pracovat s tlakem, tak se nemůžeš pohybovat ve světě profesionálního sportu. Bez něj by to přece nikoho nebavilo. Je na každém, jak se s tím vypořádá a jak si z toho vezme něco pozitivního.
Vám se to zřejmě daří, protože rok od roku se váš Mountfield zlepšuje. Máte důvěru vedení...
Ano, toho si moc vážím, ale vážil bych si toho v Japonsku i v Číně. Na začátku to se mnou kluci taky neměli lehké, než jsem se zorientoval. Potřeboval jsem převést to, co jsem se naučil za těch 30 let v Německu, ze dne na den na každého hráče. Jsem rád, že kluci byli schopní mě podržet. Ale já jsem musel pochopit, jak se k nim mám chovat, co zvládnou, kdy je mám pochválit. Trvalo mi to dlouho.
Jak jste musel v tomhle musel ustoupit z ideální představy?
V procentech vám to neřeknu. Ale to není proces, který někdy začal a někdy skončí. Pořád musím zvažovat, kdy je správný čas na hráče promluvit, kopnout do prdýlky, kdy je pochválit, jak důrazně jim něco vysvětlit. To je všude na světě stejné.
V německé lize působí také hodně Kanaďanů, kteří lépe snášejí dril, kdežto Češi jsou víc hraví. Co vám osobně víc vyhovuje?
Takhle to nesmím brát. Musím být schopný se přizpůsobit charakterům jednotlivých hráčů. Jsem tady tři roky a pořád ještě ten proces pokračuje. Nedá se říct, že jedna mentalita je špatná a ta druhá špatná. Každá má svoje plusy a mínusy, je jenom na trenérech, abychom z každého hokejisty vytáhli to nejlepší.
Proč se nemůžou kritizovat výkony rozhodčích?Hradecký kouč Peter Draisaitl se během angažmá v Česku dost podivoval nad zákazem kritizovat 24 hodin po zápase výkon rozhodčích. „Trenéři jsou pod tlakem, hráči jsou pod tlakem, tak nevím, proč by se nesměli kritizovat rozhodčí,“ vrací se k tomu nyní. „Sudí mají velký vliv na výsledek. Bez nich nemůžeme hrát. Takže také oni by měli být v nejlepší fyzické a mentální formě, měli by pískat zápasy bez nějakých arogantních gest.“ Podle Draisaitla by pomohla nějaká nezávislá instituce, která by po zápase zhodnotila celkový výkon rozhodčích. „To, že rozhodčí něco rozhodne špatně, je v pořádku. Taky děláme chyby. Ale podle mě rozhdočí by měli být každý zápas kontrolováni a hlídání, jestli dělají svou práci dobře.“ |
Nedávno jste kritizoval, že v Česku hráčům v souvislosti s tvrdými zákroky chybí úcta a respekt k soupeři. Můžete to rozvést?
Zaprvé - všude na světě jsou nějaké prasárny. To najdeš ve Finsku, v Rusku, ve Švédsku i v Kanadě. Není to specificky české. Ale z mého hlediska je tady pár věcí, které mi vadí. Někteří frajeři se u mantinelu skloní a tomu hitu se nepostaví. To je snad největší prasárna! Nebo pak zákroky zadkem na koleno, to absolutně odsuzuju a mým hráčům to zakazuju. Třetí věc už se za poslední dobu zlepšila, ale pořád ještě hráči filmují pády. Vedení soutěže to musí kontrolovat, protože padání se od té doby výrazně zlepšilo.
Jak těm „prasárnám“ předejít?
Už trenéři mládeže na to musí upozorňovat. Na to neexistují pravidla, na všechno ostatní jsou rozhodčí, aby posoudili, co je faul a co není. Proto je důležité, abychom vychovávali kluky, že tohle se nedělá. Nevidím nic špatného na tom říct mému hráči, aby dokázal u mantinelu přijmout ránu.
Poslední dobou však i rozhodčí mají problém rozlišit hranici mezi tvrdostí a zákeřností. Nejdiskutovanější se stal exemplární trest pro Ryana Hollwega z Plzně.
Viděl jsem pár Hollwegových zákroků a nemůžu říct, že by to byl frajer, který tady ničí lidi. Někdy to třeba přežene, ale nezažil jsem od něj žádnou prasárnu. Padá do střel, uhraje si svoje, takových bychom tu potřebovali víc. Jeho zákrok na Vlasáka se mohl potrestat dvěma minutami. Nevěřím, že by chtěl Vlasáka zranit. Nepochopil jsem, proč Hollweg dostal deset zápasů a slávista Micka dostal za zákrok na Mikuše čtyři. Vysvětlovali mi to, že už Hollweg nějaké tresty má. Micku vnímám jako férového hráče, nechci mu nic vyčítat, ale v té situaci musel vědět, jak ten hit dopadne. Proto nemůžu pochopit ten nepoměr.
Draisaitl o fanoušcích: „Klub se musí postarat o každého jedince, musí mu něco nabídnout. V tomhle extraliga marketingově zaostává. V Německu pochopili, že jít na hokej není jenom třikrát dvacet minut.“ |
Podle Hollwega nejsou na tvrdou hru lidé v Česku zvyklí? Vnímáte to také tak?
Když mluvíme o tvrdosti, tak je na tom česká extraliga ještě docela dobře. Podívejte se na ruský hokej, tam to vypadá jako házená pět na pět a s hokejem to nemá co dělat. Ale i v Německu je pár hráčů, kteří se neradi střetávají. Ale jak bych se vyjádřil... český hokej je ještě pořád český hokej.
Není to škoda? Pak se hokejisté vracejí ze zámoří zpátky.
Je to otázka na vedení českého hokeje, na lidi, kteří chtějí hokej někam posunout. Dneska musíte být otevření k novým trendům. Český hokej by si měl udržet nějakou svou identitu, ale neměl by se bránit podívat se i jinam. Připadá mi, že každý má tady v Česku svůj vlastní svět, svou komfortní zónu a nic kolem nevnímá. Určitě není od věci se kvůli vývoji hokeje podívat i za hranice.
Vy byste se chtěl podívat za hranice? Neláká vás třeba angažmá v EBEL lize?
Já rád poznávám nové věci. Jinak bych ani nešel sem. Chtěl jsem vědět, jak to opravdu funguje. Protože jinak jsou to spekulace. Chtěl jsem si to zažít sám a nasbírat zkušenosti.
Trénovat syna Leona? Ne, ne, ne, odmítá kouč Draisaitl
Jednu nemilou zkušenost jste prožil hned na začátku angažmá v Česku. Při soustředění Českých Budějovic přišel o nohu nadějný útočník Roman Bernat. (více čtěte ZDE) Jak na to vzpomínáte?
To je zajímavé, že? Tady se bavíme celou dobu o hokeji a najednou jsme po jedné otázce někde jinde... Když jsem Romana potom potkal na zimáku, tak jsem z toho byl fakt úplně na větvi, jak to zvládl psychicky. To je neuvěřitelné. Fakticky neuvěřitelné. Vzpomínám, že když se to stalo, tak jsem si u klubu vybrečel týden dovolené v Turecku s Leonem a pak k nám dorazila ta zpráva.
Snad se nezeptáme nevhodně, ale nenapadlo vás, že by se to mohlo stát i Leonovi? Je v podobném věku, také hraje hokej...
Člověk se z toho dělá normálně špatně. Na druhé straně je to část reality, takové věci se stávají.
Německý útočník Leon Draisaitl byl trojkou draftu NHL. Vybral si ho Edmonton Oilers.
Jste se synem, který hraje v Edmontonu, v kontaktu?
Spíš jenom tak, jestli je všechno v pořádku. Není čas na nějaké velké povídání. Už je samostatný a poslední dobou už mu ani moc neradím.
Asi z něj máte radost. Má našlápnuto, aby byl lepší než táta?
To už byl před dvěma lety. Mám z něj velkou radost. V šestnácti odešel do Kanady a dvakrát ho tam zvolili suverénně nejoblíbenějším hráčem, což také není normální, když nejste Kanaďan. Přizpůsobil se, adaptoval, měl respekt k zemi, kam šel, naučil se řeč.
Umí i česky jako jeho otec?
Bohužel. Češtině rozumí, nadávat umí, ale nedá se říct, že by mluvil česky. Mrzí mě, že jsem ho to nezvládl naučit.
V budoucnu by mohl být tahounem německé reprezentace a na střídačce byl stál jeho otec. Co vy na to?
Ne, ne, ne, ne. Já si dovedu přestavit úplně všechno a jsem připravený koučovat všude a každého. Ale Leona ne.
Čeho byste chtěl v kariéře dosáhnout? Bez ohledu na syna trénovat národní tým Německa? Nebo rodného Česka?
Nároďák je někde jinde, to nemá s trénováním nic společného, ty dvě věci by se neměly srovnávat. Ale nikdy jsem se tímhle nazabýval.
