Výjimečná generace hráčů. Podle mého to nejlepší, co kdy v hokeji bylo. Jak říkal pan Augusta - tihle hráči měli styl, osobnost. Kdyby neměli čísla a jmenovky na dresech, stejně je člověk dokáže pojmenovat a rozpoznat. Myslím, že to kouzlo osobnosti a jedinečnosti v hráčích zabíjí právě to zjednodušování hokeje, za účelem atraktivity pro fanoušky. Ti chtějí vidět hlavně akci. Pro mě byl hokej před deseti lety atraktivnější. Měl zase jiné atributy a hlavně jich měl víc. Ten hokej byl sofistikovanější, hráči komplexnější. Včera to sice bylo na půl plynu a jsou to čtyřicátníci, ale jak říkal Pospíšil a někteří další - to umění těch kluků je tak výjímečné, že i když ztratí na rychlosti a síle, hrají přes bolest, tak sledovat přesnost jejich přihrávek, techniku, myšlení, to je obrovská škola pro jakéhokoli hráče a měli by se to od nich mladí snažit okoukat. A to hlavní - tihle kluci to hráli proto, že je to bavilo, pro čest, pro vítězství (až možná na nějaké výjimky). Příklad za všechny Hnilička vs. Pavelec. Milan prošel únavovým syndromem, roky je z toho venku, netrénuje a na exhibici sebou švihá, chytá tutovky a soupeři říkají, že hraje jak o angažmá. Ondra hrál při výluce za Liberec v extralize. Ta možná trpí odchody hráčů, ale pořád je to jedna z nejlepších lig na světě a jeho domácí. I kdyby nebyla, je to (údajně) profesionál a když někde podepíše, měl by chytat maximum a předvést fanouškům i klubu to, co od něj čekají a nebo tam nelézt. A on špatné výkony omlouval nedostatkem motivace. To je smutné. To je právě ten vývoj od sportu ke kariérismu a show. A důvod, proč tahle generace (ač má dva tituly z juniorů a měla talent) kouká té předchozí z velké dálky (možná dalekohledem) na záda.
