Jenže nebylo vždycky dobře. V patnácti ho jako přebytečného přeřadili do B-týmu plzeňského dorostu. A když se ve dvaceti musel předčasně vrátit z angažmá v kanadské juniorce a být v Mladé Boleslavi jen v roli trojky, myslel, že se mu hroutí svět.
Pak objevil víru v anděly, vyšší smysl života. Najednou si začal věřit a o tři roky později nakoukl i do NHL. „Spoustu lidí teď překvapím, ale vím, že v brance se mnou andělé jsou. A mě uklidňuje vědomí, že tam nestojím sám.“
Jak tohle poznání nastalo?
Bylo mi dvacet, musel jsem se vrátit z kanadské juniorky do Boleslavi, kde jsem měl smlouvu. Byl jsem tehdy nepříčetný, protože jsem si myslel, že se mi všechno zhroutilo. Navíc jsem si vůbec nevěřil. Jenže v boleslavské šatně byl naštěstí kouč Marian Jelínek, který mě seznámil se Zdeňkou Kottovou. Já s ní hned trávil pět hodin denně a hltal, co mi vyprávěla o andělech. Najednou jsem se na život uměl podívat jinak, pochopil jsem, že všechno má v životě jistý význam. A začal jsem věřit sám v sebe. Uvědomil jsem si, že jsem z tréninků dobře připravený, že se nemusím bát zápasů.
Kdy přišel klíčový zlom?
Stál jsem v brance Boleslavi a najednou cítil, že za mnou ještě někdo je. Otočil jsem se a za zády mi seděli dva andělé. Cítil jsem neskutečné uklidnění. A jsou tam i teď.
Je to velmi osobní otázka, ale - jste věřící?
Nedokážu říct, že jsem křesťan. Že věřím v Boha. Ale mám víru, že něco nad námi je. Možná mám svého vlastního Boha. V tom mi hodně otevřela oči Kanada. Tam se lidé modlí před každým jídlem, což mě zaujalo. A v neděli, když jsem měl volno, chodil jsem s rodinou, která se o mě starala, do kostela. Já se nemusím modlit, ale věřím, že nám andělé pomáhají. Když jedu třeba v autě, zeptám se jich na něco, tak cítím, že skrze mě odpovídají. Pomáhá mi, že je mám vedle sebe. I když je to možná jen v mé hlavě. Nejsem magor, nebudu nikomu říkat, ať věří také, je to pouze můj pocit.
Nedávno mi podobně o andělech vyprávěl freestylový motokrosař Podmol. A přiznal, že při přechodu na víru v anděly se často okolí ptal: Nejsem blázen?
I já s tím občas bojuji, co by mi řekli ostatní, kdyby to věděli. Ale jsem stejný jako dřív. Nezměnil jsem životní styl, že bych vyhodil televizi, telefon. Snažím se jen hodně číst a vidět v některých věcech víc. Z toho špatného se nehroutit. Brát, že vše se děje tak, jak má. Že když jsem se v patnácti nedostal do dorostu Plzně, tak mi to pomohlo, abych šel do NHL. Občas půjčím kamarádům, kteří mají těžké období, knížku. A vidím, že na to, co říkám, nemají lidi okolo špatný názor. Že si díky tomu něco uvědomí.
Máte příklad?
Můj nejlepší kamarád Matěj Beran hraje za Pardubice. Jenže teď je mimo, protože si před prvním zápasem zlomil ruku. Jel jsem za ním do nemocnice, vzal mu knížku a hned večer mi psal: Nemůžu se od ní odlepit. A zrovna u něj jsem se bál: Neřekne si, že jsem magor?
Meditujete třeba?
Ano. Lidé si možná představí, že při ní musíte jen sedět v lotosové pozici, ale občas si stačí lehnout, zavřít oči a soustředit se na dýchání. A vizualizuji si zápas. Jak chytám, jaké mám zákroky, a najednou mám tiky v rukou. Myslím, že mi to pomáhá. Nedávno jsem četl zajímavý test. Byly tři skupiny lidí. Jedna házela na koš. Druhá si to jen představovala a třetí nedělala nic. A po měsíci je vyzkoušeli. A ti, kdo házeli na koš, se zlepšili zhruba o třicet procent. Ti, kdo vizualizovali o osmadvacet. A třetí samozřejmě nic. Ten rozdíl mezi prvními dvěma byl nicotný.
I proto máte na masce heslo: Věř ve své sny?
Ano. Moc gólmanů se do NHL nedostalo, já tomu odmala věřil. Když jsem se spojil s lidmi, o kterých mluvím, v duchu jsem vizualizoval znak NHL. U zrcadla jsem měl logo NHL, každý den na něj sáhnul a najednou to přišlo. Hrál jsem za Colorado a trénoval mě Patrick Roy, což nemohla být náhoda.
Chomutovský Ivan Huml (modrobílá) v souboji před libereckým brankářem Romanem Willem
Proč?
Když jsem šel jako malý kluk na svůj první zápas, koupila mi mamka plyšáka v barvách Colorada a se jmenovkou Roy. Dával jsem si ho na branku, dodnes ho mám doma a nedokážu si představit, že bych ho ztratil. Pak podepíšu smlouvu s Coloradem a trénuje mě on. A před tím jediným zápasem, ve kterém jsem se objevil, se při rozbruslení oblékl do výstroje i on, protože nám další brankář chyběl. Takže jsem si s ním zatrénoval, což je pro mě zážitek na celý život. A jsem nadšený, že jsem si s ním mohl potřást rukou, poznat ho. Věřím tak na nějaký zákon přitažlivosti.
Přitom do branky vás jako kluka přivedl jeho naganský sok, že?
Bylo mi pět, koukal jsem na zápasy z Nagana a pak našim řekl, že chci být jako Dominik Hašek. Tak pořídili výstroj. To rozhodlo. Nikdy nezapomenu, jak mi Hašek dal jako klukovi podpis a vyfotil se se mnou. I když jako Plzeňan jsem měl jiné vzory - čaroděje Málka a Salfického.
Latina má výraz „nomen omen“. Tedy že někoho vystihuje jeho jméno. Vaše příjmení v angličtině znamená „vůle“.
Kromě rodiny žádného jiného Willa neznám. Taky za tím vidím víc a myslím, že mi právě vůle pomáhá. V Americe se říká: Where there’s a will, there’s a way - kde je snaha, je i cesta. Když jsem byl v AHL, fanoušci z toho motta udělali velký billboard. Koukal jsem jako blázen. Vlastně i AHL mi ukázala, že nic není náhoda. Moc jsem tam nechytal, než se zranil první brankář a já měl dvanáct zápasů v řadě. Pak musel u prvního týmu Varlamov k soudu, jeho náhradník byl mimo... A já si říkám, kdyby se ten gólman v AHL nezranil, tak by povolali jeho.
Teď jste dle čísel nejlepším brankářem ligy, je to následek víry?
To ne. U statistik je sice napsané mé jméno, ale je to zásluha týmu. Ovšem není náhoda, že jsem se dostal do Liberce. Tady je kondiční trenér Aleš Pařez, který je stejně naladěný jako já. Dokážeme se o věcech bavit hodiny. Jsem třeba úplně hotový z herce Jaroslava Duška. Z jeho představení Čtyři dohody. Kdyby se jimi řídil každý, máme se skvěle. Samozřejmě se víra odráží i v chytání. U některých zákroků si říkám, že už nejsou o štěstí. Ne že by mě vedl Bůh, ale já najednou vím, kde mám být. Co hráč udělá. Cítím se soustředěnější, jistější.
Je vám 24 let. Vyzrál jste díky víře dřív?
Určitě. V mém věku je to překvapivé, protože spousta lidí přichází k tomu poznání déle. Velký dík patří Marianovi, paní Zdeňce i přítelkyni, která to chápe. Nakoupil jsem domů spoustu andělů a jí se to líbí. Jsme spolu šest let a já mám pocit, že náš vztah je každý den silnější. Rodiče na mně vidí proměnu a jsou rádi. Ne, není to z mé strany nějaká ujetá víra a ani nechci, aby to vyznělo, že jsem ve všem dokonalý.
Kdekdo čeká, že se už brzy objevíte v národním týmu...
... a byla by to pro mě velká čest, zvlášť když si uvědomím, jací hráči měli na sobě ten dres. Když si vzpomenu, že ho oblékal třeba Jan Marek. Já to ovlivním jen tak, že budu dobře chytat. Jestli tam nebudu teď a mám tam být, tak to přijde příště.
