Na místě, kde se hokej učil. Tam, kde je doma. „Ještě jsem nezažil, abych to měl v nároďáku na zimák dvě minuty pěšky. Je to paráda, strašně se na ten zápas těším,“ svěřuje se 25letý Jeřábek.
Na jaře Škodu táhl k bronzovým medailím, byl nejlepším bekem extraligy. Blýskl se i na mistrovství světa v Rusku a dočkal se přestupu do KHL. I v Podolsku je klíčovým hráčem, se čtyřmi góly a 12 asistencemi mu patří páté místo v produktivitě obránců celé soutěže.
Útočník Jan Kovář, váš někdejší spoluhráč z Plzně, si na úterním srazu reprezentace postěžoval, že jste na rozdíl od něj dostal v kabině stejné místo. Je to tak?
No to je jeho problém! (smích) A hlavně, ani já stejné místo nemám. Je vidět, že už trochu zapomíná. Sedíme sice vedle sebe, ale jinde než když jsme hráli za Plzeň.
Sledujete z Ruska na dálku výsledky Škody?
Jednoznačně. Když to jde, je tomu přizpůsobený celý den, abych mohl na počítači sledovat zápasy. A hlavně s Dominikem Kubalíkem jsem pořád v kontaktu. Moc klukům držím palce.
Co jste říkal strašnému začátku sezony, kdy se Plzeň trápila?
Start do sezony je moc důležitý. A Plzni se stalo, že párkrát špatně prohrála o gól, pak šlo sebevědomí dolů. Ale kluci už ho snad získali zpět a já jsem přesvědčený, že se budou jenom zvedat.
Právě s Dominikem Kubalíkem jste zažili skvělý nedělní večer. On dal čtyři góly v Brně, vy jste k výhře 9:6 nad Minskem přispěl dvěma góly a třemi asistencemi.
Hned jsem si pak říkal, že jsme spolu fakt nějak propojení. Vyšlo mu to skvěle. A já? Tolik bodů za zápas jsem neposbíral ani v žáčcích. A myslím, že i v extralize jsem udělal maximálně tři body.
Zdá se, že v KHL jste se adaptoval rychle. Schází vám něco?
Hlavně dobrý točený pivo! (úsměv) Ale jinak jsem spokojený. Jsem za tu změnu rád, beru to jako posun a užívám si to. Kdyby se mi za tři měsíce mělo stýskat, asi by to nebylo dobré. A na to, jak mě před sezonou hodně lidí strašilo, co mě v Podolsku čeká mimo stadion, je zatím všechno v pohodě. Jsme tam s přítelkyní, s naším psem, člověk si ani nepřipadá, že je někde jinde.
Přítelkyně pracuje, nebo o vás hlavně pečuje doma?
Našla si svoje aktivity. A je fajn, že vytvořila dobrou partu s přítelkyněmi hráčů, kteří jsou v Podolsku stejně jako já cizinci. Máme dva Finy, jednoho Švéda, k tomu Roman Horák. Ten to má pro změnu složitější v tom, že jeho paní je Kanaďanka, s vízama mají vždycky problém. Takže i teď spolu zůstali v Podolsku.
Souvisí vaše pohoda také s tím, že se vám daří i na ledě?
Jako tým máme výsledky jako na houpačce. Kolikrát jsou zápasy, kdy to nesedne, hlavně venku. Osobně jsem ale spokojený. Mám v lajně spoluhráče, se kterými se hraje parádně. Dostávám maximum prostoru, nemůžu si stěžovat. Ale začátek nebyl snadný, než jsem si našel správný rytmus. V extralize se loni hrálo hlavně v pátek a v neděli, tady jdou zápasy rychle za sebou. Musíte vědět, kdy si odpočinout, jak všechno načasovat.
Dlouhé cestování vám nevadí?
Ani ne. Teď jsme sice měli čtyři zápasy za sebou venku, ty přelety obden byly náročnější a únava rostla. Ale jinak je to v pohodě.
Na život v Rusku jste si zvykl?
Na všechno ne. Přijdete domů, tady v Čechách jste zvykli, že se sousedy se pozdravíte, s někým prohodíte pár slov. V Rusku když někoho pozdravíte, skoro před vámi utíká. Je to takové nedůvěřivé, nic moc přátelského. A když vyjedete 20 minut za Moskvu, je znát jiný svět. Ten rozdíl mezi vrstvou nejbohatších a chudých je propastný.
Podolsk měl dříve, kdy ještě nastupoval pod názvem Viťaz Čechov, pověst zákeřného týmu plného bijců. Ty doby jsou pryč?
Speciálně na to jsem se ptal. Hráči, kteří to tam řezali a provokovali, jsou už pryč. Klub se teď každý rok snaží postavit tým, který by hrál dobrý hokej. A hlavně, aby konečně postoupil do play-off.
Co vaše ruština, zlepšuje se?
Ten měsíc po mistrovství světa, než jsem letěl do Ruska, utekl strašně rychle. Ale učím se za pochodu, o všechno potřebné si řeknu. Je důležité hodně se ptát, pochytávat další a další slovíčka.
Když se něco nepovede při zápase, nadáváte už rusky?
To si piště, že jo!
