Jenže ne vždy to tak bylo. Po jednom utkání vás, reprezentačního brankáře, znojemští fandové vypískali. Vzpomínáte?
Na to se nezapomíná. Ale lidé na to měli právo, zaplatili si a já to kazil. Nedivím se, že křičeli.
Mluvíte, jako by vás ten pískot vůbec nerozhodil. Nevnímal jste ho?
Ale vnímal. Nebylo to lehké, nešlo mi to, hodně jsem přemýšlel, co zlepšit. Nedával jsem tomu vše, necítil takový tlak. Dovolil jsem si věci, které bych v Americe neudělal, třeba v oblasti životosprávy, především v jídle jsem se nekontroloval.
Teď mizíte pryč. Dalo vám extraligové angažmá ve Znojmě něco?
Dokázal jsem se tu vybabrat z krize. V osmadvaceti letech to byla pro mě nečekaná, zároveň snad i dost poučná situace. Naštěstí se všechno změnilo: konec dobrý, všechno dobré.
A nelitujete teď odchodu?
Ne. Rozhodly peníze, musím myslet sám na sebe, začít být sobecký. NHL se možná nerozjede ani příští rok a já ze své smlouvy v Nashvillu neuvidím ani dolar. A rodinu musím nějak zabezpečit.
Když vám tolik záleží na penězích, nebylo lepší jít do Ruska?
Přiznám, že jsem nedostal takovou nabídku, jakou měl Patrik Eliáš či Martin Havlát. Ale Finsko je na tom finančně dost podobně. Navíc do Helsinek mohu vzít rodinu, do Ruska by se mnou nikdo nešel, to mi manželka jasně řekla.
Teď však budete muset rodinu také oželet, odlétáte do Švýcarska, kde IFK hraje Spenglerův pohár.
To přežiju. Máme dost náročný program, sžiju se s týmem, ve Znojmě jsem si ověřil, že to není nic lehkého. Už nechci chyby ze začátku sezony opakovat.
