Dřív příležitostně řídil zápasy mladších žáků, i proto se Bennett v závěru základní hrací doby za stavu 2:2 přihlásil na výzvu pořadatele. „Zranil se asistent rozhodčího, je tady někdo, kdo by to mohl za něj vzít?“ zaznělo z reproduktorů na stadionu.
„Řekl jsem si, že by to pro mě mohla být jedinečná příležitost. Jaké jsou šance, že se to ještě někdy může stát?“ líčil Bennett v podcastu Wolves Express.
Sestoupil z tribuny a přišel mezi lavičky. „Hlavní Andrew Madley mě požádal, jestli bych zvládl čtvrtého rozhodčího. Jasně, když mi dáte rychlokurz, nebude problém, řekl jsem mu.“
Navenek přestal být fanouškem. Musel zůstat nad věcí a v klidu, když do něj hučeli zástupci soupeře z Brentfordu. „Třicet minut svého života jsem byl rozhodčím v FA Cupu. To je přece fantastické, opravdu šílené.“
Nasadil si sluchátko s mikrofonem, aby slyšel komunikaci kolegů rozhodčích a sám případně do ní mohl vstoupit. A pak už jen zvedal tabule při střídání hráčů, přísně se díval po trenérech, když se rozčilovali, a ukazoval čas, který hlavní na hřišti nastaví.
Právě v páté minutě nastavení prvního prodloužení brazilský útočník Cunha z penalty rozhodl o vítězství Wolverhamptonu 3:2. Na tribuně by Bennett šílel radostí, ale ve své nové roli musel emoce zadržet.
„Byl jsem úplně vyřízený, že jsem gól nemohl slavit. Nevěděl jsem, jestli by mi to dovolili. Asi by to nevypadalo dobře. Musel jsem zůstat neutrální,“ líčil pobaveně.
„Ale uvnitř jsem byl šťastný. Cítil jsem, jak křičím radostí a že za pár dnů pojedu na osmifinále a zrovna na derby s West Bromwich. Na stadionu jsem byl jediný fanoušek Wolves, který neslavil.“
Domů se plný dojmů dostal až kolem půlnoci. A před čtvrtou ranní už zase vstával do práce. „Bylo to jednou za život, už se to nikdy nestane. Pořád mi připadá, že to nebylo reálné.“