Ale příběh Leedsu, který se mezi elitu vrací poprvé od roku 2004, všechno přebíjí. Novou éru načne v půl sedmé na hřišti Liverpoolu, obhájce titulu. Což je až dojemná odměna za všechna příkoří, která fanoušci klubu s bílou růží ve znaku museli prožít.
Kdyby měli zvolit, kdy jim bylo nejhůř, byl by to složitý výběr. Mezi lety 2007 a 2009, kdy Leeds tvrdnul ve třetí lize a místo Manchesteru, Arsenalu nebo Liverpoolu hrál proti Cheltenhamu, Walsallu nebo Port Vale?
Nebo před rokem, kdy tým celou sezonu mířil za návratem do nejvyšší soutěže a nakonec zase narazil?
Mami, můj svět skončil!
Většina pamětníků by asi vybrala 8.květen 2004. Den, kdy Leeds po porážce 1:4 s Boltonem sestoupil z Premier League a bylo jasné, že se řítí do propasti. „Nejhorší den kariéry,“ vzpomínal útočník Alan Smith. „V klubu jsem byl od deseti let, probil jsem se do áčka, zažil slávu v Lize mistrů. Když jsem viděl, jak vedení musí propouštět kuchaře, uklízečky a všechny ty lidi, které jsem odmala denně vídal, bylo mi hrozně.“
Celý svět obletěly záběry malého klučiny na tribuně, kterému se po tváři koulely obří slzy. Novináři z magazínu 442 ho letos po postupu vypátrali, takže nyní už sedmadvacetiletý Ricky Allman mohl zavzpomínat: „Mamka mi volala, že mě v televizi viděla plakat, a jestli jsem v pořádku. Odpověděl jsem jí: Nejsem, mami! Můj svět skončil.“
Nebyl to jen pohled zoufalého dítěte, které si v danou chvíli větší tragédii neumělo představit. Celý Leeds se ponořil do smutku, který hraničil s depresí.
Průmyslové město na řece Aire fotbalem dýchá. Je vzácně jednotné – láska fanoušků se netříští mezi víc týmů, mají jen United, vždy a za všech okolností. A také mají svou hrdost, kterou nečekaný sestup výrazně naboural. Pokud jste se narodili na konci devadesátých let nebo už v novém miléniu, je možné, že vás sláva Leedsu minula. Ale věřte, že fotbalovou Anglii jeho úpadek šokoval.
Pro představu: asi jako kdyby do třetí ligy dnes zahučel třeba Tottenham nebo Everton. Ne úplná špička, ale tradiční klub z velkého města s bohatou historií, který dokázal nonstop držet krok s nejlepšími a párkrát je i přeskočit. Tým, který se mezi širší elitu počítal tak nějak automaticky.
El Loco čili... Blázen. Jak se stal trenérský svéráz Bielsa miláčkem Leedsu |
Leeds, to je mimo jiné trojnásobný mistr Anglie a vítěz FA Cupu. Finalista Poháru mistrů 1975, poslední zápas prohrál s Bayernem.
A ještě v roce 2001 semifinalista Ligy mistrů: dokázal porazit AC Milán a ve skupině vyřadit Barcelonu. Proto se těžko chápe, že o pouhých sedm let později se trápil ve třetí lize a z Anglického poháru vyhučel po porážce s Histonem – týmem ze šesté nejvyšší soutěže.
Sešup byl rychlý a vlastně začal už ve chvíli, kdy se Leeds opájel euforií z památných zápasů v Lize mistrů. Tým kolem Smitha, Viduky, Ferdinanda a Kewella válel, ale šéfové v kancelářích sekali chybu za chybou. Ta hlavní? Až příliš spoléhali na to, že v další sezoně se tým do milionářské soutěže probojuje znovu – a v tom duchu už předem nastavili rozpočet.
Když Ježíšek utrácí za rybičky
Když se nedařilo, nastala panika. Zatímco obrovské výplaty hvězd táhly Leeds ke dnu a hrozil finanční kolaps, vyšlo najevo, že předseda Peter Ridsdale utrácel klubové peníze za zlaté rybičky do svého obřího akvária nebo soukromé lety tryskáčem. Opatrný nebyl ani při nákupech – za průměrné hráče utrácel obří částky, dopřál jim vysoké prémie i podpisové bonusy a agenti mu přišili přezdívku Ježíšek.
Když konečně funkci položil, už bylo pozdě. Nový šéf John McKenzie by rád fanoušky uklidnil, ale musel být upřímný: „Jsme jako obří tanker, který se řítí na skály. A ten během dvou minut neotočíte.“
Během hororové sezony se vedení ještě dvakrát změnilo, začali se točit trenéři i sestava, ale nic nemohlo drsný náraz zastavit.
A ve druhé lize bylo ještě hůř. „Každý se na nás chtěl vytáhnout,“ líčil záložník Shaun Derry. „Jako kluk jsem bral Leeds jako tým z anglické top šestky a najednou jsem za něj hrál a spadli jsme do třetí ligy. Styděl jsem se, nemohl jsem se fanouškům dívat do očí.“
Fanoušci Leeds United oslavují návrat do Premier League.
To už nezbývaly peníze na nic: loga sponzorů se musela na dresech přelepovat páskou, tým dlužil za hotely, musel rušit soustředění. A protože jeho finanční trable řešila i fotbalová asociace, do nového ročníku šel s minus 15 body.
Návrat o patro výš klapl až po třech sezonách, dalších deset let se Leeds nemohl vyhrabat ze druhé nejvyšší soutěže. Chyběl jasný plán a stabilita – zvlášť poté, co klub koupil Massimo Cellino, bývalý majitel italského Cagliari, který na Sardinii za 22 let prostřídal 36 trenérů.
V Leedsu na překotný styl práce navázal, koučům mluvil do práce a budil je ve tři ráno, aby s nimi probral možné posily. Poradit si stejně nenechal: odmítl třeba za rozumné peníze koupit Virgila van Dijka, nyní nejlepšího stopera planety.
Až když klub prodal krajanovi Andreovi Radrizzanimu, kouzlo starých časů ožilo. Pod trenérským svérázem Marcelem Bielsou na druhý pokus Leeds vylétl mezi elitu.
A v sobotu večer si užije pompézní návrat na scénu.
