Po dlouhých letech v Hradci Králové, kde prožil svá fotbalová učňovská léta a kde to dotáhl až do pozice opory prvního mužstva, totiž i nyní je v klubu, který řeší, co se stadionem. Vše nastalo ve chvíli, kdy Raków Czestochowa, kam osmadvacetiletý broumovský rodák odešel z Hradce před rokem a půl, i s výraznou Schwarzovou pomocí na jaře z 2. ligy postoupil mezi polskou elitu.
„Kam jdu a kam přestoupím, tam je se stadionem problém,“ komentuje záležitost, která ho v kariéře provází, český záložník s nadhledem.
Jen pro připomenutí: desetiletí trvající problémy s fotbalovým stadionem v Hradci Králové jsou všeobecně známé. V polské Czestochové je situace taková, že klub po postupu nedostal pro svůj stánek licenci opravňující na něm hrát zápasy Ekstraklasy, takže na podzim dojížděl do 70 kilometrů vzdáleného Bełchatówa.
Jak to se s vaším domácím stadionem tedy nyní je?
Letos se měl stavět nový, je ale konec prosince a ještě se nezačalo a nikdo nic nedělá. Město asi není tím správně zaníceným fotbalovým fanouškem a majitel klubu zase nechce všechno táhnout sám.
Má to nějaké řešení?
Já se to snažím příliš nevnímat, ale podle posledních zpráv by se na jaře měl upravit stávající stadion tak, aby se na něm od podzimu, v případě, že se zachráníme a Ekstraklasa v Czestochové zůstane, mohlo hrát. Chybějí k tomu hlavně dvě věci: jednak zastřešení tribun, což by se mělo vyřešit nějakou plachtou, jednak vyhřívaný trávník. Jak ale říkám, informace se často hodně liší, takže uvidíme.
Je to pro vaše fanoušky hodně velký problém?
Myslím si, že hlavně pro některé dost velký. Máme to do Belchatówa 70 kilometrů směrem na Varšavu a Lodž, jenomže tam není dálnice a stávající silnice se rozšiřuje. Když tam někdy jedeme v pátek, tak nám těch sedmdesát kilometrů trvá i dvě hodiny. Hlavně pro dlouholeté starší fanoušky je těžké tohle absolvovat. Třeba i finančně.
Tak jste vlastně přišli o domácí prostředí.
Tak trochu, i když fanoušci nás chodí povzbuzovat i v Belchatówě. Normálně tak do tři tisíc, na zvučnější soupeře i pět. Hrajeme na stadionku podobném jako v Mladé Boleslavi, kde jsme s Hradcem jeden podzim také v azylu ligu hráli, tak zase podobnost.
Říkal jste, že pokud se zachráníte, bude se klub snažit váš stadion upravit tak, abyste na něm mohli příští sezonu hrát. Váš Raków i jako nováček na tom je po podzimu hodně dobře, tohle snad nehrozí. Takže spokojenost?
Těžká otázka. Jsme kousek od osmého místa, která v nadstavbě zajišťuje skupinu o titul. Získali jsme o polovinu víc bodů než LKS Lodž, druhý nováček, takže pro nás, také nováčka, je to výborné. Přitom výkonnostně jsme na tom byli tak dobře, že jsme některé zápasy mohli výsledkově zvládnout lépe, mít bodů víc a být ještě výš. Takže převládá spíše taková rozpačitější spokojenost.
Raków je nováčkem po dvaceti letech a vy jste do Ekstraklasy šel po jeho postupu. Neměl jste obavy z toho, jak obstojíte?
Tak to vůbec. Spíš jsem měl pozitivní očekávání a ta se naplnila.
V čem především?
V tom, jaký je zájem o fotbal v polské nejvyšší soutěži, jaké finance se v ní pohybují. Obojí se nejen s druhou polskou, ale ani s českou první nedá srovnat. Konkrétně finance: do klubů jich třeba od televizních společností chodí mnohem víc, i proto je v Polsku mnohem víc cizinců. Každý zápas vysílá televize a zájem fanoušků je přesto hodně velký. Ostatně polští fanoušci jsou asi největším zážitkem, který mi první půlrok v Ekstraklase přinesl.
Povídejte.
Chodí jich hodně, což odpovídá tomu, že hodně klubů má početné fankluby. Návštěvy přes 20 000 lidí nejsou výjimkou, k tomu se hraje na řadě krásných stadionů. Byli jsme teď třeba v Gdaňsku na Lechii, stadion pro 45 000 lidí, tedy dvakrát tak velký než pražský Eden. Už jen na něm být je zážitek.
Co fotbal? Jak by dopadla Ekstraklasa ve srovnání s českou ligou?
Myslím si, že není tak běhavá jako česká. Jak už jsem říkal, v týmech je hodně cizinců a řadě z nich moc nevoní se vracet, z čehož i my tak trochu těžíme.
V jaké smyslu?
My máme naši hru založenou na pracovitosti, trenér po nás vyžaduje držet určité postavení, vracet se včas. Těžíme z toho.
Má to úspěch?
Má. Hrajeme jen na tři obránce a na začátku sezony jsme dostávali dost gólů. Proto jsme záhy přešli na pětičlennou zálohu a při tomto systému hodně spoléháme na rychlé brejky. Zatímco loni ve druhé lize jsme hodně drželi míč a diktovali tempo hry, teď to je jinak. To ale asi i odpovídá kvalitě soupeřů.
V čem ještě je podle vás polská Ekstraklasa specifická?
Že se v ní hrají hodně pestře, každý zápas je jiný. Některé jsou hodně bojovné, jiné zase spíše fotbalové, podle mužstev, která proti sobě nastupují.
Podzim pro vás skončil o jeden zápas dříve než pro vaše spoluhráče. O víkendu jste u výhry 3:0 v Gdaňsku už nebyl, nemohl jste hrát kvůli čtyřem žlutým kartám.
Na hřišti jsem sice nebyl, ale v Gdaňsku ano. Trenér chtěl, abychom dovolenou měli všichni stejně, takže tam jeli také zranění a i já, i když jsem kvůli kartám nemohl hrát.
Předcházející zápas s Górnikem Zabrze jste rozhodl, když jste necelých deset minut před koncem změnil penaltou stav na 2:1. Vedle herní vytíženosti to asi ukazuje na vaši pohodu a důvěru od trenéra i spoluhráčů.
Byl jsem na ni určený a i když jsem dva týdny předtím v poháru penaltu nedal, tak jsem šel a vyšlo to dobře.
Byl to váš čtvrtý podzimní gól, což je velmi slušná bilance. S tím jste spojený?
Není to špatné, ale vždycky to může být lepší.
V listopadu se byl na vašem zápase s Bialystokem podívat Jiří Chytrý, asistent reprezentačního kouče Šilhavého. Týkala se jeho návštěva i vás?
Tak bych to neřekl, ale opravdu tam byl. Asi i proto, že to byl zápas, kde se na hřišti sešlo hned pět Čechů, nejvíc, co v polské lize mohlo. U nás Tomáš Petrášek, Daniel Bartl a já, za Bialystok Tomáš Přikryl a Martin Pospíšil. Po zápase si nás pan Chytrý všechny zavolal, ke všem pěti mluvil v tom smyslu, že trenéři národního týmu všechny hráče v zahraničí sledují. Bylo to příjemné, dodalo to energii do další práce, navíc jsme vyhráli.
Co jaro? Začínáte na začátku února a na osmičku, která bude v nadstavbě hrát o titul, ztrácíte jen dva body...
Před sezonou byla prvotním cílem záchrana, stejně jako u většiny nováčků. Navíc Raków se do Ekstraklasy dostal po dvaceti letech. Teď je ale situace opravdu trochu jiná a jednoznačným cílem je vyhnout se dolní osmičce, která bude hrát o záchranu. V našich silách to je.
