Přesto, že je mu teprve čtyřiadvacet let, dalo by se říct, že dobře ví, o čem mluví. Kvůli zranění vynechal už více než půl roku. A další půlrok na marodce ho ještě čeká.
„Od fotbalu jsem už odpočíval hodně. Myslel jsem si, že do toho zase vletím. Ale bohužel, minulý týden jsem podstoupil druhou operaci,“ popisuje Kliment.
Jak to?
Jelikož ta první... Nevím, jestli se povedla, nebo ne. Bylo mi řečeno, že ano. Ale po šesti měsících se zjistilo, že to koleno je povolené. Není tak pevné, jak by mělo být. Ovšem s tím, že pan doktor Krejčí (reprezentační lékař Petr Krejčí – pozn. red.) mi před týdnem řekl, že může jít do plné zátěže. A po tom, co jsem do Stuttgartu přijel, mi řekli, že koleno absolutně není připravené. A doporučili mi druhou operaci.
To pro vás muselo být nepříjemné překvapení.
Docela mě to zaskočilo, byl to šok. Vůbec nechápu, co se stalo. Jestli se podcenila sledovanost kolena? Chodil jsem na prohlídky, ale neudělal se žádný snímek. Pan doktor mi říkal, že je to v pořádku, a já mu věřil. Byla to moje první zkušenost s vážnějším zraněním. Když jsem přišel do Stuttgartu, měl jsem individuální tréninky, byl jsem už i na hřišti s balonem. A měla nastat chvíle, kdy bych se měl připojit k týmu a dělat s ním rozcvičky.
K tomu ale nedošlo.
Než jsem tam šel, byl jsem na čtyřech, pěti testech. A pan doktor mi zjistil, že to není úplně tak dobré, jak se zdálo. Měl jsem na výběr: zkusit to, nebo jít na operaci. Poslechl jsem stuttgarského doktora, který mi operaci doporučil. A nakonec to byla dobrá volba. Protože se zjistilo, že postranní vaz je úplně zničený, vůbec tam není. Koleno držela jen nějaká páska, která tam byla uchycená.
Vy osobně jste se během toho půlroku cítil jak? V tréninku už byla noha v pořádku?
Před dvěma měsíci mi to přišlo takové volné. Říkal jsem to kondičnímu trenérovi a ten mi odpověděl, ať se tolik nesleduji, že to bude určitě dobré. Řekl jsem: O. K. Ale na úkor toho jsme byli na kontrole a pan doktor mi řekl, že je vše v pořádku. Tak nevím.
Jak vlastně k vašemu zranění na začátku dubna došlo? Šlo o nějaký souboj v zápase, nebo na tréninku?
Šlo o souboj a pro mě trochu hloupý. Stalo se to v 90. minutě, vedli jsme 3:0... Ale já jsem typologický hráč, že nad tím nějak moc nepřemýšlím. Jedu naplno vždycky. Chtěl jsem sebrat balon obránci, šel jsem do skluzu. Dostala se mi noha mezi jeho dvě a on mi ji zasedl.
Kde jste trávil rekonvalescenci? Čemu jste se během toho půlroku věnoval?
Většinu času jsem byl v Čechách. Měl jsem to blbé v tom, že jsem se do Stuttgartu vracel z hostování v Dánsku. První měsíc se hodně věnujete PlayStationu, protože můžete jen ležet a máte mechanickou dlahu, která cvičí za vás. To je celé. A potom odhazujete berle, dá se toho dělat víc. Už se maká a posiluje se na stehně. Protože – a to jsem nevěřil – za nějaký týden a půl moje stehno vypadalo jako moje ruka. Takže to jde rychle. A jinak jsem nic nedělal, trávil jsem čas s rodinou a trénoval jsem.
Zranění kolenních vazů je teď v reprezentaci takovou nepříjemnou módou: nejprve to postihlo vás, teď Michaela Krmenčíka a Stanislava Tecla...
No, je to blbé. Já jsem si s Krmdou psal, trošku jsem s ním soucítil. Dokud se to člověku nestane, ani neví, do čeho jde. Když pak začnete zjišťovat více, kdo všechno měl zraněné křižáky, zjistíte, že to měla snad půlka fotbalistů, co znáte. Takže jsme si s Michaelem psali a přeji mu jen to nejlepší.
A se Standou Teclem jste byl v kontaktu taky?
Toho jsem dokonce potkal přímo v nemocnici, před měsícem a půl. Říkal, že to má natažené a že by to mělo být v pohodě. Nakonec to dopadlo špatně. Takže mu přeji, ať se dá brzy do kupy.
Když jste zmiňoval ten PlayStation, jaké hry na něm hrajete?
To asi nebude žádné překvapení – hraju Fifu. Ale v tu dobu, kdy se mi to stalo, vyšel Far Cry, který se dá hrát ve dvou. Celá mise se dá projít společně. Tak jsme to hráli s kámoši. Ale většinou fakt vyhrává Fifa.
Takže si od skutečného fotbalu nejvíce odpočinete při tom virtuálním?
Já už jsem právě odpočíval hodně. Při zranění zjistíte, že si stačí od fotbalu odpočinout dva týdny. Myslel jsem si, že do toho teď vletím. A znovu mě čeká půlrok mimo...
