V jaké soutěži v Belgii působíte?
Momentálně ve čtvrté lize, v KFC Lille. Kousek od Antverp, není to Lille z Francie, žádná Liga mistrů. Ale ambice tu jsou, měli jsme hrát nahoře. Dlouho jsme byli do druhého místa, ale pak přišla série čtyř porážek, spadli jsme do středu a všichni jsou naštvaní. Nálada je špatná.
Uživíte se jen fotbalem ve čtvrté belgické lize?
Zatím jo, ale smlouvu jsem měl na dva roky, uvidíme, co se bude dít dál, jestli ještě budou mít zájem. Ale jsou tam i jiné týmy, tak myslím, že třeba ještě dva roky bych mohl jenom hrát. Pak to nějak zkombinovat s prací, tak to tady mají všichni.
Co za práci byste mohl dělat?
To nevím. Asi rok a půl jsem tam dělal pokrývače - pokládal jsem izolace na rovných střechách. Ale měl jsem z toho problémy s nohama, takže to musí být nějaká lehčí práce. Jenže v dnešní době žádnou lehčí práci neznám.
A co třeba trenéřina? Ta by vás nelákala?
To bych strašně rád, ale problém je pořád jazyk. Anglicky se domluvím perfektně, ale vlámština mi dělá problémy. Takže se nejdřív musím pořádně naučit vlámsky. Ptal jsem se už trenéra, jak to chodí se školou, tak mi dal nějaké instrukce, ale zatím ještě pořád na studium není čas.
Jak to, že jste se za pět let nenaučil vlámsky?
Je to chyba přítelkyně. Měla na mě odjakživa mluvit vlámsky, za rok bych to uměl. Jenže my mezi sebou hovoříme anglicky. Problém je takový, že když jsem šel do Belgie, tak jsem vůbec neuměl anglicky. To už teď zvládám a začínám vlámsky. Třeba s rodiči přítelkyně vlámsky mluvím, s kluky na fotbale se taky snažím dávat dohromady nějaké věty. Každý rok je to lepší, ale abych všemu rozuměl, to ještě ne.
Jak jste se s přítelkyní poznali?
No přece na fotbale. Chodila na nás jako fanynka, asi jsem ji nějak zaujal. Jsme spolu čtyři roky, máme dvouletého kluka, po tátovi Lukáše. Všechno nám zatím klape moc dobře.
A na syna mluvíte třemi jazyky naráz?
Já česky, ona vlámsky a mezi sebou anglicky. Ale když spustíme anglicky, tak se to malému vůbec nelíbí.
Lukáš OhněníkNarodil se 17. sprna 1980. V Česku působil hlavně v Ústí nad Labem, v lednu 2007 si ho ligové Teplice stáhly z hostování, ale po půl roce se opět vrátil do Ústí. Na začátku roku 2008 odešel do Gesselsportu, týmu třetí belgické ligy. Nyní působí ve čtvrté lize v Lille. S belgickou přítelkyní vychovávají syna Lukáše. |
A vám se život v Belgii líbí?
Je to tam prostě jiné. Kdo to nezkusí, tak neuvěří. Šel jsem ven v sedmadvaceti letech, ale doporučuju mladým klukům, aby to zkusili mnohem dřív. Klidně hned ve dvaceti, ať se seberou a odejdou. To jim všem otevře oči.
Máte na mysli fotbalovou, nebo životní úroveň?
Obojí. Člověk nabere zkušenosti. Myslím si, že se dá větší kariéra udělat v cizině než v Čechách. A úroveň? Nechci něco sesazovat, ale i naše první liga je teď horší než před deseti lety, kdy jsme neměli šanci se tam prosadit. A teď koukám, že ji hrají samí mladí kluci, což je dobře, ale je to vidět i na kvalitě. Tedy kromě Sparty, Plzně, těch špičkových týmů.
A jak se daří v Belgii fotbalově vám? Jste pro tým, v němž teď působíte, důležitý hráč?
Jsem tam jeden z nejstarších a nejzkušenějších, i když pět hráčů tam okusilo i první belgickou ligu. V létě jsem dostal dokonce kapitánskou pásku, teď už ji zase nemám, protože se kapitán vrátil po zranění. Ale jsem pořád ještě zástupce, takže dobrý.
Sledujete, jak si vede Ústí, z něhož jste do světa odcházel?
Sleduju to pořád, bavím se s Petrem Fouskem, Radimem Novákem, Honzou Martykánem. Voláme si přes Skype, probírali jsme spolu to Slovácko. Nevím, co k tomu dodat, to si každý musí udělat obrázek sám. Ale možná trenér Habanec mohl dát Martymu víc čuchnout. Moc jsem nepochopil, proč mu nedal větší šanci.
A co říkáte na to, že v Ústí pořád nestojí nový ani zrekonstruovaný stadion?
To mě už ani nepřekvapuje. Je to deset let, co se o tom mluví. Když jsem přišel do Belgie, taky tam plánovali stadion, a už tam dávno stojí. Tým, v němž se začínal, postoupil loni do druhé ligy a vedou si dobře, jsou do osmého místa. Hrají to skoro se stejným týmem, jako když jsem tam byl.
A proč jste odešel?
Já se tam rozhádal s trenérem. Ale už mi to ani nevadí. Je mi taky pár let, fotbal tady můžu hrát do nějakých čtyřiceti, když budu zdravý, a pořád za to bude nějaká koruna. Žádné velké ambice už nejsou, jen na to dožití.
