Když v devatenácti vyhrál se Slavií svůj první ligový titul, hned další den jej čekala v Olomouci maturita. Táta přijel ve dvě ráno do Prahy ke stadionu, syn se z pokračování mistrovské party slušně omluvil a v osm se hlásil u maturitní komise na gymnáziu.
Z volejepodcast iDNES.cz |
„Oslavu jsem nestrávil na limonádě, ale bylo to v pohodě, pamatoval jsem si hodně věcí, i když šlo poznat, že jsem si vytáhl otázky, které jsem nechtěl,“ usmívá se.
David Zima je úkaz. Nadaný mládenec na matematiku a taky na fotbal. Ještě před dvěma a půl lety kopal v Olomouci za béčko třetí ligu, načež jej Slavia vykoupila za třicet milionů, neboť v reprezentačních výběrech potvrzoval vytáhlý stoper značný talent, zaujal nejen rychlostí.
Za rok a půl získal dva tituly a za 150 milionů korun přestoupil do jedné z nejlepších soutěží světa; v italské Serii A má za Turín FC za sebou první sezonu. „Hráči v jiných zemí chodí za daleko větší a nesmyslnější částky, osobně si z toho nic nedělám, není to nic zvláštního,“ nezatěžuje se.
V jednadvaceti je stálicí české reprezentace, domluví se anglicky, německy a italsky. Až filmový příběh, který dokládá, že cesty za úspěchem jsou různé. „Nikdy jsem nesnil v mládí, že budu hrát fotbal, ale vždy mi šlo o to, abych v životě něco dokázal. Je úplně jedno, jestli ve fotbale, ve škole, nebo v nějakém pracovním odvětví,“ vykládá v podcastu iDNES.cz Z voleje.
Starostlivý táta jej od hokeje odrazoval, že tam hrozí víc zranění. „Přitom si myslím, že fotbal je v tomto horší, především co se týče svalových zranění,“ podotýká. Možná i proto, že prioritní je v rodině vzdělání, měl čutání do míče hodně dlouho především jako fajn legraci, třebaže je pracant, co nic na hřišti neošidí.
„Ze zápasů mám pořád radost, ale tréninky přitvrdily, tam už je to spíš práce než zábava. Z utkání však převládá stále natěšení než nervozita,“ povídá v olomouckém Divadle na cucky.
Tři jazyky
Jen studium Vysoké školy ekonomické musel po tři čtvrtě roce zabalit, neboť zprvu s covidovými omezeními a pak s fotbalem na nejvyšší úrovni už to nezvládal kloubit. „Jestli se k tomu po kariéře vrátím? Záleží, v jakém odvětví se budu chtít uplatnit,“ přemýšlí. „Ale na to je ještě čas.“
Po přestupu do Slavie se v devatenácti osamostatnil. Praní, žehlení, vaření...
„Obrovsky mi to pomohlo. Dospěl jsem, posunul se takticky i mentálně,“ líčí. „Ve Slavii to byl jiný svět, byli jsme jako rodina. Bylo to cítit na výsledcích i herním projevu. I když jsme se třeba nedostali do Ligy mistrů, řekli jsme si, že se za to nestřílí, že i Evropská liga je dobrá soutěž. Chtěli jsme udělat nějaké jméno českému fotbalu.“
Najednou naháněl hvězdného útočníka Vardyho z Leicesteru, až by vás u televize ani nemohlo napadnout, že nedávno bránil poloamatéry v MSFL. Především první titul Zimovi uvízne v paměti nejen kvůli maturitnímu přídavku. „Ještě tam byla ta stará parta, teď už se to úplně rozuteklo. Kádr Slavie se za rok obrovsky obměnil, fakt neskutečně. Už je tam jen pár hráčů, se kterými jsem hrál ty dva roky.“
Přestup do Itálie byla další velká výzva. Jestliže do Prahy se táta s mámou ještě mohli pravidelně otáčet, do Turína už to nejde. Sám v cizí zemi, nejdřív bez znalosti italštiny. Ze začátku to bylo pro mládence z Hané těžké, v prázdném bytě na něj chvílemi padal splín, ale zvládl to a díky nadání na jazyky bylo záhy líp.
Mladičký Zima a jeho italské začátky: Neřeším, kolik jsem stál. Proč mít stres? |
„Hned na začátku mi řekli: Mluví se jen italsky. Buď rozumíte, nebo nerozumíte, a vždycky je lepší rozumět,“ usměje se. „Nejvíc se rozvíjíte v běžné komunikaci než v hodinách s učitelkou, to bylo spíš na doplnění slovní zásoby, i když s ní chci pokračovat také v dalším roce. Nebudu se chválit, ale když je potřeba udělat rozhovor v italštině, tak ho udělám, domluvím se. Ale furt to není nic extra, angličtinu mám daleko lepší.“
Rovněž ho baví také méně libozvučná němčina. „Já na ni šel ve škole, sice dobře nezní, ale má své kouzlo v tom, že je vlastně složitá.“
Jednoduchá filozofie: Být lepší než ten druhý
V Itálii odehrál v první sezoně dvacet zápasů, Turínu pomohl na desáté místo, zvyknul si na vyšší level fotbalu, intenzitu i vyhlášenou taktickou náročnost. „Ale to je spíš mančaft od mančaftu. My moc složitý herní styl nemáme, na chápání to není zas tak těžké. Jelikož hrajeme jeden na jednoho, tak naše filozofie je: Musíš být lepší než ten druhej. Takže je to úplně jednoduchý.“
Raketově si upevňuje také pozici v obraně reprezentace. Po klubové sezoně odehrál kompletně všechny čtyři zápasy v Lize národů. „Pozice v nároďáku odpovídá výkonům v klubu, nemůžete si říct, že máte pevnou pozici. Je to svátek. Hrát za nároďák je zážitek a čest,“ povídá. „Pokud nejste vyčerpaný, ale jen unavený, a máte týmu co dát, není důvod nejet reprezentovat. I když termín Ligy národů po sezoně je nešťastný.“
Pekelnou porci 360 minut za deset dní proti silným týmům Švýcarska, Španělska a Portugalska zvládli kromě něj už jen Vladimír Coufal, Jakub Brabec a kapitán Tomáš Souček. „Suk je ideální kapitán, za kterým jde celý tým. Osobnost, vůdčí typ na hřišti i mimo hřiště, hodný kluk, je super. Takhle by měl ideální kapitán vypadat,“ oceňuje lídra.
Zápasy proti hvězdným sokům ukázaly českému týmu nejen limity. „Ty mají všichni, i Španělé a Portugalci. My naše limity známe delší dobu a snažíme se na nich pracovat. Spíš nám to ukázalo, že se můžeme rovnat s nejužší špičkou a není důvod k přehnanému respektu, nebo strachu z těchto soupeřů,“ těší Zimu. „Když jsme na Španěly nastoupili a rozdali si to s nimi fifty fifty, byly momenty, kdy jsme je i přehrávali a museli bránit oni. Kvalita se kolikrát dá předčit srdcem a bojovností.“
Reprezentační charakter
Maximální bojovnost, aktivní presink a charakter týmu pod trenérem Jaroslavem Šilhavým považuje za hlavní přednost reprezentace, když už český fotbal neprodukuje tolik technicky dokonalých hráčů.
„Bylo by to hezké, ale musíme si uvědomit, že jsme v Česku, kde se nedá hrát fotbal dvanáct měsíců. Severské země jako Norové, Švédové mají podobný fotbal jako my. Mají kvalitu, ale jsou to bojovníci,“ porovnává. „Blíží se to italské mentalitě, kde týmy, když vedou 1:0, pečlivě brání, pak si chytře počkají na svou situaci a dají na 2:0.“
Vyzdvihuje také dobrou partu v národním týmu: „Sedli jsme si. Základní, opěrný bod trenéra Šilhavého je nechat na hřišti všechno, pak se výsledky dostaví a přijde i kvalita. Kuchta začal dávat góly, předtím Schick.“
Zimovi vyhovuje také přechod na tříobráncový systém, v němž může podnikat více zábavných útočných výpadů. „Umím se přizpůsobit, takže je mi to celkem jedno. Výhoda obranné trojky je, že jste blíž k sobě a je to defenzivní, obzvlášť proti tak kvalitním týmům. Když vás zatlačí, můžete hrát vzadu i v pěti. A do ofenzivy je to taky dobré, protože můžete útočit krajními stopery a furt máte zajištění dvou stoperů,“ přemítá. „Asi mi to vyhovuje víc než čtyřka.“
Ve druhé sezoně v Itálii chce znovu posunout svou výkonnost a až přijde správná chvíle, zamířit na věhlasnější adresu. „Plány jsem nikdy neměl, jdu spíš krok po kroku, kam se to zrovna posouvá,“ říká úkaz z Hané.
A začínajícím fotbalistům radí: „Škola je důležitá všeobecně, i když vám fotbalová kariéra vyjde. Viděl jsem teď rozhovor Michaela Krmenčíka v Jakartě, tak to je odstrašující příklad, jak by to opravdu nemělo v angličtině vypadat. Ve škole by to chtělo dotáhnout aspoň na průměr. Známky nejsou důležité, ale obecné znalosti a umět jazyk. Nemusíte být jaderní inženýři.“
