Musela to být honička a nervy. Žádné digitální aparáty, kde si fotografové ve vteřině překontrolují, co vlastně zvěčnili. V osmdesátých letech byli odkázaní jen na foťák s hledáčkem, bez displeje. Spoléhali na šikovné ruce, předvídavost, postřeh - a pak museli přetrpět desítky minut napjatého čekání, jak to vlastně celé dopadlo. Alejandro Ojeda Carbajal byl jedním z mnoha, kteří doufali, že zachytili jeden z nejslavnějších okamžiků fotbalových dějin.
A jako jediný se dočkal.
Ten příběh se hodí připomenout právě teď, protože v sobotu utekly už tři roky od Maradonova náhlého úmrtí. Příliš brzy, v šedesáti letech, ho zradilo srdce. Pravděpodobně ho doběhl divoký život, poznamenaný dlouholetým užíváním drog. Známá věc.
Jak dobrý jsem mohl být, kdybych nefetoval? O Maradonovi (nejen) jeho slovy |
Zato story o fotce, která obletěla svět, je tajemná a plná otázek bez odpovědí. Jak to tedy celé začalo?
Když Ojeda krátce po začátku druhého poločasu během pár vteřin několikrát secvakl spoušť, tušil, že o fotky skórujícího a jásajícího Maradony bude rvačka. Proto z narvaného stadionu hned po závěrečném hvizdu pelášil do redakce novin El Heraldo, do temné komory, kde vyvolal barevný film a postupně zjišťoval, jaké úlovky pořídil. Když se jimi probíral, měl radost.
„Páni, Maradonova oslava gólu, ta se mi povedla. A tahle taky! Paráda, to se bude na titulní straně hezky vyjímat,“ chlubil se kolegům. Jeden z nich mu náhle poklepal na záda: „Počkej, a co tohle? To tě nezajímá?“
Až tehdy Ojeda zjistil, že v nejzásadnějším okamžiku reagoval na tisícinu vteřiny přesně. Jako jediný fotograf zachytil moment, který by patřil do všech učebnic fotbalového dějepisu: Maradonova pokrčená levá ruka se dotýká černobílého míče s aztéckými vzory a posílá jej obloučkem za záda brankáře Shiltona, jenž se ve výskoku zoufale snaží balon vyboxovat.
Můžete namítnout, že kromě tuniského hlavního rozhodčího Bin Nassera a nepozorného bulharského asistenta Dočeva viděl ruku celý stadion. Že ji odhalily televizní opakované záběry. Ale síla fotografie je daleko větší, protože umožňuje rozebrat osudnou chvíli na drobné detaily.
Zvýrazní, jak vysoko se prťavý Maradona dokázal vyšroubovat.
Diego Maradona nad hlavami fanoušků poté, co v roce 1986 dovedl Argentinu k titulu mistrů světa.
S jak soustředěným výrazem v obličeji se odhodlal k nejslavnější sportovní lsti.
Jak fanoušci na tribunách s úžasem i zděšením sledovali moment, o kterém se diskutuje dodnes.
„Byla to tak trochu hlava a tak trochu boží ruka,“ pokoušel se po svém vysvětlit Maradona. V těch slovech klidně hledejte i hlubší význam: jako by Diego sám sebe označoval za převtělení argentinského božstva, které se Angličanům toužilo pomstít za krvavou porážku ve válce o Falklandy. To se povedlo znamenitě, zvlášť, když se Maradona čtyři minuty po kolosálním podvodu vytasil i s možná nejpůvabnější gólovou akcí všech dob.
Diego Maradona zemřel. Argentinská legenda podlehla srdečnímu selhání |
Úchvatné sólo od poloviny hřiště by si zasloužilo vlastní příběh, ale tady vyprávíme jiný. O seňoru Ojedovi, jehož fotka druhý den křičela z titulní strany El Heralda a v dobách dávno před rozmachem internetu se nevídanou rychlostí rozlétla do světa. Kdo byl ten muž? Kde se vzal? A jak se stalo, že mu životní dílo přestalo patřit?
Hezky popořadě - začneme v jednom psím salonu v Mexico City. Tam Ojeda hafany nejdřív přímo stříhal, pak začal své výtvory i fotit. Doufal, že si někdo všimne a že jednou si splní sen pracovat pro noviny. V El Heraldu mu tohle přání vyplnili, ani netrvalo moc dlouho a z psího holiče se stal fotograf největších sportovních akcí.
Reportoval už z olympiády v Mexiku v roce 1968 a osvědčil se, takže ho šéfové vyslali i na fotbalové mistrovství světa v letech 1970, 1974 a 1978. Jeho renomé stoupalo, takže za vlády Josého Lópeze Portilla pracoval i pro prezidentskou kancelář. Povedených fotek určitě pořídil spoustu, ale až mistrně načasované cvaknutí z 22. června 1986 mu změnilo život.
BOŽÍ RUKA. Snímek zachycuje argentinského kapitána Diega Maradonu okamžiky před překonáním anglického brankáře Petera Shiltona ve čtvrtfinále mistrovství světa 1986.
Potřeboval i trochu štěstí: hlavně trefit správnou stranu hřiště. Kdyby si stejně jako spousta kolegů stoupl za argentinskou branku a čekal na gól Angličanů, mohl by si jen zanadávat a lomit rukama. Instinkt mu ale tehdy velel přidřepnout vlevo od brány, kterou strážil Shilton.
Správný čas, správné místo, navíc téměř dokonalé světlo: balon a celá horní část Maradonova těla jako by z fotky přímo vystupovala a křičela: Koukejte! Podvod!
Několika kolegům se také povedlo zmáčknout spoušť téměř ve stejnou chvíli, ale něco tomu chybělo. Jedna fotka poodhaluje osudový moment jen zezadu a z větší dálky. Další zase zachycuje Maradonu už s rukou nad hlavou, ale těsně předtím, než do balonu drze plácne.
Jen Ojedovi se povedl silný snímek, o němž fotografové sní. Dokonalost. Nalajnovaná cesta k doživotní slávě. A nebo ne?
Ubránil jsem Maradonu. Jak na zesnulou legendu vzpomíná Jan Fiala? |
Pokud si chcete jeho dílo pořídit dnes, najdete ho v archivu gigantické americké fotobanky Getty Images. V plné velikosti vás vyjde na 475 euro. A v popisku najdete coby autora jistého Boba Thomase. Tak pozor, tady něco nehraje, ne?
Thomas, britský fotoreportér byl tehdy na Aztéckém stadionu taky. A kdo ho znal, věděl, že umí slušně fotit, ale ještě lépe se otáčet v zákulisí. V roce 1981 si založil vlastní agenturu a zaměstnával fotografy, které vysílal kromě fotbalu i na zápasy ragby, tenisu nebo kriketu. Brzy vydělal tolik peněz, že si mohl dovolit odkoupit kompletní archiv významné firmy Popperfoto, kterou ve třicátých letech založil reportér českého původu Paul Popper. „Chci dál rozšiřovat naši nabídku vysoce kvalitních fotografií,“ líčil tehdy své plány.
Jakmile viděl a zhodnotil Ojedův záběr, okamžitě vycítil šanci na další úlovek a nepochybně odhadl i obrovský finanční potenciál. Ale co přesně se dělo dál, toho se nedopátráte. Ojeda zemřel v roce 1999, Thomas žije kdesi na anglickém venkově a na žádosti o rozhovory dávno nereaguje. Na maily neodepisuje, telefony nezvedá a když novináři o jeho osudu zkoušeli zjistit něco od britských kolegů, dozvěděli se, že na téma Boží ruka je pan Thomas extrémně citlivý a nebaví se o něm s nikým.
Dokud se nerozhodne, že přece jen promluví, nezbývá, než si vybrat, které historce uvěříte.
Podle jedné se Thomas vydal do redakce El Heralda, zašustil bankovkami a za částku kolem pěti tisíc dolarů byla fotka jeho. Jiné zdroje zase tvrdí, že neplatil nic: údajně dostal povolení vytvořit kopii původního diapozitivu a dál fotografii šířit pod podmínkou, že jako zdroj vždy uvede Ojedu. Oboje naráží na další variantu: článek na webu současného El Heralda uvádí, že autor byl na své dílo tak hrdý, že odmítl dokonce i štědrou nabídku BBC v hodnotě deset tisíc dolarů.
Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že Thomas si z Mexika kromě mnoha zážitků odvezl i práva na jednu z nejslavnějších fotek historie. Po čase uzavřel s Getty Images dohodu, že může jeho archiv zařadit do své nabídky, pochopitelně včetně nejhodnotnějšího snímku. Na webu nese španělský název La Mano de Dios a podepsaná je poněkud kostrbatě: Bob Thomas Sports Photography via Getty Images.
A Ojeda? Sice za svůj životní záběr posbíral několik cen a (snad) dostal za poskytnutí práv i zaplaceno, ale svět jeho jméno nezná.
Proč vlastně? To se už zřejmě nikdo nedozví.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Jsme hrdí, že jsme černí. Jak sprinteři USA chtěli rovná práva a vyloučili je z her Vy okupanti! Jak Čáslavská sklonila hlavu při sovětské hymně. A byla potrestána Vražda v Dallasu ho proměnila v prezidenta. Jackie při přísaze skryla krev Jak poprvé vyfotili člověka. Postál u čištění bot a vstoupil do dějin „Dubček tam stál jako tvrdý Y.“ Jak vznikla nejslavnější fotka revoluce |
