Když ještě slavná britská skupina fungovala v původní sestavě, šli dnes rozhádaní bratři Liam a Noel Gallagherovi po koncertu v Argentině do jednoho baru. A tam se udála následující scénka.
„Vstoupila halda lidí a brzy jsme zjistili, že mezi nimi je i Maradona,“ vzpomínal Noel pro magazín VICE.
Přes svého tlumočníka si sourozenci vymohli, že se můžou přidat k partě, kterou kromě velkého Diega tvořila i spousta žen.
Buenos Aires ‘97.
What a life.
What a legend.
(He was under house arrest at the time!!) https://t.co/7TIcTBSP2b
„Děly se tam určité... Věci. A do toho Maradona uprostřed místnosti dělal nožičky s víčkem od lahve. Kolem něj spousta bab. Měl takhle velké zorničky, obrovské. Naše na tom nebyly líp,“ líčil Gallagher.
Zemřel MaradonaProfil: Legendu zradilo srdce Vzkazy a kondolence: Státní smutek v Argentině, reakce Pelého Kvíz: Jaký byl Diego Armando Můj den s Diegem: Marcel Lička vypráví Jak jsem bránil Diega: Jan Fiala vzpomíná Film o Diegovi: Jak Maradonu ničila vlastní sláva |
„Atmosféra byla zvláštní, řekli jsme si: pojďme udělat rychlou fotku a jdeme do pr....,“ pokračoval. Než však Oasis opustili Maradonovu pařbu, dostali od argentinské hvězdy vzkaz. „Prý jestli odejdete s jednou z těhle ku..., nechá vás zastřelit,“ sdělil jim překladatel.
Vzhledem k Maradonově pověsti si můžete vsadit, že historka je pravdivá. Jeho mimořádně bouřlivá minulost je dobře známá. Kariéru mu ukončil kokain, když v šestatřiceti potřetí neprošel dopingovým testem. Poprvé ho přitom okusil už v roce 1982.
První průšvih měl v Neapoli až o devět let později, dostal flastr na 15 měsíců.
V dobách největší slávy totiž fungoval v bláznivém režimu. Neděle - zápas. Nedělní noc až středeční ráno - divoká party. Středa až sobota - očistný proces. Neděle - zápas.
Když na ta léta v Itálii vzpomínal, několikrát se kál, často svých činů litoval.
„Umíte si představit, jak dobrý jsem mohl být, kdybych nikdy nepoznal drogy?“ říkal o sobě. „Svou závislostí jsem dal soupeřům do ruky trumfy.“
Jindy zase o drogách tvrdil: „Ze začátku jste díky nim v euforii. Je to jako vyhrát mistrovství světa, takže si říkáte: koho zajímá zítřek, když jsem dneska vyhrál šampionát?“
Když jej pozitivní test na efedrin vyřadil v roce 1994 z mistrovství světa, sveřepě se hájil. „Uřízli mi nohy a nenechali mě se bránit. Neužíval jsem drogy, nevím, co se stalo, přísahám, že jsem nedopoval. Ale vidím, že to nikoho nezajímá.“
Tou dobou se čím dál víc stával stínem fenomenálního Diega. Toho, který v roce 1986 jako kapitán i nejlepší hráč turnaje dovedl Argentinu ke zlatu a o čtyři roky později ke stříbru. Toho, který slaboučké Neapoli pomohl ke dvěma titulům či triumfu v Poháru UEFA.
 |
„Udělal jsem spoustu chyb a tvrdě jsem za ně zaplatil,“ prohlašoval později.
Maradona byl všelijaký, jen ne tuctový. Mimořádný, charismatický, báječný, fenomenální. Ale i protivný, zlý, náladový, sobecký. Geniální fotbalista i komplikovaná osobnost, co nešla pro skandál daleko.
Přátelil se s kontroverzními politiky, byl podmínečně odsouzen za ilegální přechovávání drog, pak se provalily daňové úniky, po novinářích střílel vzduchovkou, jednomu přejel nohu, nešel daleko pro ostrá slova, pro sprosťárny, nadávky, výhrůžky...
I na hřišti šlo o rozporuplnou personu, vždyť jeho nejznámějšími kousky jsou dechberoucí sólo a (ne)slavná boží ruka ze čtvrtfinále MS 1986 proti Anglii (2:1). „Ten gól dala trochu Diegova hlava a trochu boží ruka,“ říkal o něm třeba.
„Čekal jsem, až mi spoluhráči přiběhnout gratulovat, ale nikdo se neblížil. Tak jim říkám: „No tak, slavte se mnou, jinak to rozhodčí neuzná!“
Maradona fotbal nade vše miloval, v nejlepším rozpoložení si na trávníku dělal, co chtěl. Věřil, že výjimečnými schopnostmi jej obdaroval bůh.
„Jsem požehnaný, ale jen díky tomu, že to byla boží vůle. Bůh zařídil, abych hrál dobře. Dal mi mé schopnosti už při narození. Proto se křižuju pokaždé, když vstupuju na trávník. Pokud bych to nedělal, zrazoval bych ho,“ vysvětloval.
Jindy pobavil vtipnou glosou. „Dostat se do pokutového území a nevystřelit je jako tančit s vlastní sestrou.“
Nebo: „Moje maminka tvrdila, že jsem nejlepší fotbalista na světě. Když to tvrdí má maminka, tak to musí být pravda. Vždy mi říkala, ať věřím tomu, co říká.“
„Kdybych byl na svatbě v bílém obleku a letěl na mě špinavý míč, zpracoval bych ho na prsa. Bez přemýšlení,“ líčil o své vášni pro fotbal.
Po konci kariéry častěji mluvil o svých démonech, o problémech, které prožíval. Donekonečna se za své přešlapy omlouval.
„Fotbal je nejkrásnější a nejzdravější sport na světě. Fotbal by neměl pykat za moje chyby. Míč za ně nemůže.“
Během svého života musel i na psychiatrickou kliniku, o které pak vyprávěl: „Šílenství je děsivé. Na klinice jsem se cítil jako Jack Nicholson ve filmu ‚Přelet nad kukaččím hnízdem‘... Byl tam jeden chlap, co si myslel, že je Robinson Crusoe. Nikdo mi nevěřil, že jsem Maradona.“
Na přelomu tisíciletí už mu novináři chystali nekrology, když se předávkoval na dovolené v Uruguayi. O čtyři roky později měl namále ještě víc. Bylo mu třiačtyřicet, když jej zachraňovali na jednotce intenzivní péče.
„Visel jsem na vlásku,“ přiznal, když se vylízal z nejhoršího. „Už jsem vcházel do tunelu, ale fanoušci Boca Juniors mě stáhli zpět. A za nimi šli fanoušci River Plate, San Lorenza, Racingu, Huracánu, Independiente.“
Tentokrát jej na pomyslné cestě za světlem už nikdo nezastavil.
