Dřív než začali trénink, šlo z jejich očí číst: Na tomhle vážně máme hrát? „Terén je ještě horší, než jsem čekal,“ podotkl kouč Karel Brückner. Pak vyšel z místnosti na omšelém stadionu, kde mluvil s novináři, a místo k východu na hřiště vlezl omylem do kuchyně...
Fotbalisté včera měli trénink v říši Gheorge Hagiho. Legendy rumunského fotbalu, která v místním klubu začínala. Stadion nese jeho jméno a česká výprava se ubytovala v hotelu, jenž mu patří. Bydlel v něm i prezident Václav Klaus při oficiální návštěvě země, luxusní budova stojí jen pár desítek metrů od mořského letoviska Mamaia. Ještě před tréninkem si tam Brückner vyšel na krátkou procházku.
I v poměrně chudé zemi si fotbalisté užívali luxusu. „Je to velice dobrý hotel,“ potvrdil vedoucí mužstva Jaroslav Dudl. Přesto do něj už ve středu odletěl kuchař Jozef Golis, aby dohlédl na kvalitu podávaného jídla. „Kdyby se náhodou neuspělo, nemohli bychom si vyčítat, že jsme něco podcenili,“ říkal generální sekretář svazu Petr Fousek.
Na nevábném stadionu začali fotbalisté trénink před šestou večer středoevropského času. „Kde je Nedvěd?“ ptali se dva neznalí rumunští caparti, když hráči vybíhali na trávník.
Po rozcvičce začali hrát Češi fotbal proti sobě na polovině hřiště. Na stadionu nenašli přenosnou branku, kterou by postavili na půlící čáru, a tak improvizovali: levou tyč tvořil asistent trenéra Jaroslav Šilhavý, pravou doktor Petr Krejčí.
Na druhé půlce hřiště trénoval osamocený Tomáš Galásek, kterého zraněné koleno zřejmě do zápasu nepustí. „Naděje umírá poslední,“ hlesl záložník po tréninku, ale i z jeho hlasu byla slyšet nevíra.
A Brückner s rukama v bok často rázoval po hřišti, hlavu skloněnou k trávníku. Už zřejmě vymýšlel taktiku na hřiště plné drnů. Trénink končil, smrákalo se, v panelácích za stadionem se rozsvěcovala světla. Všude byl klid. Dnes na stejném místě vypukne peklo.
