Čekal jste, že se o vás bude hovořit opět jako o reprezentantovi?
Někdy po Novém roce mě oslovil Peter Králík, prezident malého fotbalu na Slovensku, jestli bych měl zájem reprezentovat. Dlouho jsem nad tím nemusel přemýšlet a hned jsem do toho šel. Od té doby jsem se snažil odehrát nějaké zápasy malého fotbalu, ať už v české Hanspaulské lize nebo se účastnit některých kempů nároďáku, ale ta úroveň je na světovém šampionátu úplně někde jinde. To se nedá srovnat s nějakými tréninky. Hlavně jsem tu, abych předával své zkušenosti, něco spoluhráčům poradil a podpořil je. Snažím se, co to jde a zatím to funguje. Tak doufám, že to vydrží.
To se vám zase chtělo nervovat?
Nad tím jsem zprvu ani nepřemýšlel. Došlo mi to až ve chvíli, kdy se začaly objevovat články a byl na mne trochu tlak. Ale věděl jsem, do čeho jdu. Začátek mistrovství světa nám vyšel super, porazili jsme Albánii 2:0, potom jsme prohráli s Anglií 2:3, ale nakonec jsme po neskutečně taktickém zápase porazili Francii 2:1 a postoupili ze skupiny. Kluci zvládli bravurně i osmifinálový zápas s Černou Horou (5:2) a dnes nás čeká megatěžký zápas (Slovensko - Maďarsko od 19:30). Ale v této fázi už na lehkého soupeře nenarazíte. Navíc malý fotbal je hlavně o přísné taktice, kterou v sobě zrovna nemám. Možná, že se to ještě naučím…
Joe Allen z Walesu (vlevo) a Miroslav Stoch ze Slovenska bojují o míč v kvalifikačním zápase o Euro 2020.
Víte, že jste se zapsal do historie jako ten, kdo hrál v roce 2010 na mistrovství světa ve velkém fotbalu a nyní i na tom v malém fotbalu?
Právě i to byla pro mne motivace. Zahrál jsem si na mistrovství světa ve velkém fotbale, a když přišla tato možnost, tak jsem neváhal. Věděl jsem, že toho moc neodehraju, protože jsem hráč velkého fotbalu a ne toho malého. Ostatní spoluhráči znají systémy, signály a hlavně jejich pohyb je úplně jiný, než je tomu na velkém hřišti. Proto se hlavně kluky snažím podporovat – z lavičky i z tribuny. Jsem tu skoro jako takový motivátor, což mi nevadí a jsem s tím ztotožněný. A snažím se týmu pomáhat.
Pořád hrajete za Motorlet ČFL, třetí nejvyšší soutěž?
Ještě ano. Myslel jsem si, že do mistrovství světa v malé kopané mohu naskočit z velkého fotbalu, ale je to obrovský rozdíl. Jsem vlastně nováček a musím se některé věci učit. Nedá se to vlastně s velkým fotbalem vůbec srovnávat.
Jaké to je vrátit se po devíti letech do Spojených arabských emirátů, kde jste hrával?
V Ras Al Khaimah jsem předtím moc často nebyl, odehrál jsem tu jediný zápas proti klubu FC Emirates, kde nyní hraje Iniesta. A i s rodinou jezdíme spíše do Dubaje. Toto je moje premiéra.
Ve Spojených arabských emirátech jste však v klubu Al Ain vyhrál titul…
Ano, to byla úspěšná sezona. Z pohledu klubu i mě osobně. Odehrál jsem 24 zápasů a dal 9 branek, takže to byla dobrá statistika a výborné vzpomínky. Kolikrát mě tady zastaví Emirátčané a ještě si mě pamatují z doby, kdy jsem hrával. To zahřeje u srdce. I když už je to devět let. Dodnes každý víkend sleduji jejich výsledky. Ostatně jako všech mužstev, kde jsem hrával.
Záložník fotbalové Slavie Miroslav Stoch v diskusním pořadu Rozstřel. (28. března 2019)
Jak vzpomínáte na angažmá v Chelsea, kam jste přišel v roce 2006?
Odehrál jsem tam sice jen čtyři zápasy v Premier League a jeden v FA Cupu, vždy na pár minut, ale v osmnácti letech to nebylo divu. Když se člověk zpětně podívá na soupisku, kterou tehdy Chelsea měla, tak to bylo z mého pohledu legendární mužstvo. A pro nás mladé to bylo neskutečně těžké se tam dostat, odměnou bylo už jen to, když si člověk mohl jít zatrénovat za áčko. Vzpomínky na to mám ale výborné a splnil se mi sen, protože odmalička jsem byl fanouškem Realu Madrid a Chelsea. A stejně rád vzpomínám i na hostování ve Twente, kde to byla moje první seniorská sezona, a vyhráli jsme pro klub legendární titul. Rád vzpomínám také na Fenerbahce. A samozřejmě na Slavii, kde jsme za dva roky získali tři tituly – jeden v lize a dva v domácím poháru. Hlavně druhý rok jsem měl svou životní sezonu. Stále jsem s některými spoluhráči v kontaktu. Přece jenom žiju v Praze.
Když už jsme u vzpomínek, vybavíte si, jak jste za Slavii dával v přípravném utkání proti Šachtaru Doněck gól skoro přes celé hřiště?
Bylo to ze šedesáti metrů a škoda, že šlo jen o přípravný zápas. Stalo se to na soustředění právě v Dubaji a Šachtar to měl jako generálku na Ligu mistrů proti Manchesteru City, takže hráli v plné sestavě. Sice jsme 2:3 prohráli, ale klidně jsme mohli i remizovat, protože jsem nastřelil z přímého kopu tyčku.
Do sportovní historie se však určitě zapsal váš gól v derby se Spartou, protože jste ze stavu 0:3 stačili ještě vyrovnat…
Na ten gól nikdy nezapomenu, protože to byl můj první gól za Slavii a bylo to na první narozeniny mého syna – 17. března. Šlo o bláznivý zápas a takové se opravdu zapisují do historie.
Slávistický záložník Miroslav Stoch v akci během utkání fotbalové Evropské ligy proti Genku.
Proč po angažmá ve Slavii vaše výkonnost už tolik nerostla?
Chybou bylo přestoupit do PAOK Soluň. Chtěl jsem tam jít, bylo to mé rozhodnutí. Jenže tehdy se trenér sebral a odešel do Saúdské Arábie a nový kouč mě nechtěl. A když člověk nehraje a nemůže být v zápasovém tempu, tak je to těžké. Tehdy se to zlomilo a fotbal se mi nějakým způsobem začal znechucovat. Nepřispělo k tomu ani mé angažmá v Polsku. Bylo z toho velké haló, že tam jdu, ale nikdo si neuvědomoval, že byl covid-19. Nemohl jsem s žádným týmem trénovat, najal jsem si kouče, se kterým jsem se sám sedm měsíců připravoval. Přišel jsem do Lubinu na poslední tři měsíce, což nebylo jednoduché. Pak jsem to ještě zkoušel v Liberci, kde jsem potřeboval nějaký čas, aby se dostal zase do formy. Doufám, že jsem mužstvu pomohl, i když jsem naskakoval jenom z lavičky náhradníků. Ale to mi vyhovovalo, protože už jsem byl přece jenom starší. Liberec rozhodně nehodnotím zle, i když to mohlo být i lepší.
Už víte, co budete dělat v budoucnu?
To je otázka, určitě chci zůstat u fotbalu, který hraju celý život a nic jiného neumím. Přes zimu se budu muset rozhodnout, co dále.
