Čeští fotbalisté v kvalifikačním duelu pokořili německého soupeře v jeho vlastním stánku, v majestátní a do posledního místečka vyprodané mnichovské Allianz Areně. Při závěrečném hvizdu svítila na ukazateli skóre u domácích nula a u Brücknerova týmu trojka!
Vaše pendlování z hrotu útoku do obranné linie při německých standardních situacích bylo obdivuhodné. Měl jste obrannou fázi v popisu práce?
Samozřejmě. Hrajeme to takhle už dlouho. Jsem vysoký, jdou mi hlavičky, tak toho využívám i při těch soupeřových standardkách. Navíc, v březnu jsme v Praze dostali od Němců gól právě ze standardní situace, zrovna po rohu. Tak jsem si řekl, že tohle už opakovat nesmějí.
Takže jakmile rozhodčí odpíská faul kolem české šestnáctky, nebo když akce skončí rohem, je to pro vás signál k úprku dozadu?
Přesně tak. Než se soupeř domluví, kdo bude standardku zahrávat, snažím se být mezi našimi stopery. A při rozích to samé, i když je při nich o pár vteřin víc času.
Nejspíš kvůli téhle vaší roli naběháte v zápase nejvíc sprintů.
No, sprintem bych to nenazýval, ty v Mnichově předváděli třeba Sionko s Pospěchem. Ale je fakt, že jak dozadu, tak potom zpátky dopředu pospíchám hodně. A v zápase s Německem se to párkrát vyplatilo. Několik míčů jsem z našeho vápna odhlavičkoval, vepředu jsem se zase snažil sklepávat míče pro spoluhráče.
Dokonce jste u prvních dvou českých gólů asistoval. Můžete ty okamžiky popsat?
Při tom prvním gólu dal Jarda Plašil nádherný centr za jejich obranu, míč šel ke mně a já si v tom momentu říkal, jestli mám zkusit vystřelit. Vzápětí jsem si ale všiml líp postaveného Libora Sionka, tak jsem mu to posunul.
A druhý gól, to bylo to vaše parádní sklepnutí.
Povedlo se mi poslat to Markovi Matějovskému z vysokého míče prsama, on se pak nenechal odstavit a bylo to dva nula.
Ta vaše hruď! To bylo nějakého, a přitom přesného sklepávání. A nejen na spoluhráče, v zápase s Německem jste si míče často sklepával i pro sebe. A vůbec, nebolí vás teď náhodou na prsou?
Kdepak, nebolí, jsem na to zvyklý. Právě v tomhle jsem se docela zdokonalil. A to sklepávání sám na sebe? Tím jsem je párkrát převezl, jenže když zrovna kolem sebe nikoho ze spoluhráčů nevidím, tak se na sebe spolehnout musím.
V Allianz Areně jste měl úspěšných zpracování míče hrudí mnohem víc než vyhraných hlavičkových soubojů.
Řekl bych, že těma prsama je to o něco přesnější. A pak, líp si můžete odstavit protihráče.
Přičemž vy jste si střídavě odstavoval stopery Metzeldera s Mertesackerem.
No, s Metzelderem jsem to měl těžší, protože ten na mně seděl hodně natěsno. Proto jsem se při výkopech a centrech snažil stavět k Mertesackerovi, který tak dotěrný a nepříjemný nebyl. Právě při tom našem druhém gólu jsem takhle vyzrál na Mertesackera. Kdyby u mě byl Metzelder, nevím, jestli by se mi to sklepnutí na Matějovského tak povedlo.
Když jste v 80. minutě střídal, sektor českých fanoušků skandoval vaše jméno a bouřlivě vám aplaudoval. Vnímal jste to?
Tak napůl, byl jsem strašně utahaný. Ale samozřejmě mě to těšilo. A na lavičce jsem si pak nádherně užil úplný konec, když jsme jim poslední minutu nepůjčili míč.
Deset minut před koncem už bylo jasné, že Česko si vybojovalo postup na mistrovství Evropy.
Vedli jsme tři nula a i když zázraky se dějí, tohle fakt na zázrak nevypadalo. Velkou roli sehrál už ten první gól ve druhé minutě, protože jsme se pak mohli víc zaměřit na perfektně připravenou taktiku. Když jsme pak dali druhou branku, říkal jsem si, že tihle ochromení Němci už to neotočí ani náhodou. Cítil jsem v sobě i ve všech spoluhráčích obrovskou převahu, hlavně psychickou. A fotbal, v tom jsme taky špatní nebyli.
